Článek
Jmenuji se Jitka a žiju na jižní Moravě, kousek od malého města, kde většinu víkendů lákáme návštěvníky na místní vinné sklepy. Už čtvrtým rokem žiju sama, tedy bez manžela, se kterým jsem se rozvedla, a stále si nesu šrámy na duši. Bylo to tvrdé procitnutí, když jsem zjistila, že dělil svůj čas a náklonnost mezi mě a svoji dlouholetou milenku. Dlouho jsem si myslela, že se to třeba spraví, že mě jen zkouší, ale on se prakticky vysmíval do očí mým prosbám a začal se chovat ještě hůř. Když jsem konečně sebrala odvahu a odešla, na vztahy jsem zanevřela.
Věci se změnily, když jsem narazila na Ondřeje. Chodili jsme spolu občas na túry, nejprve jako kamarádi, protože jsem se mužům bála otevřít. „Nepotřebuju teď žádné velké city, jen klid,“ říkávala jsem mu tenkrát skoro pokaždé, když naznačoval, že mezi námi cítí víc. Byl trpělivý, vyčkával, dokonce mi nosil kafe, zařizoval výlety do okolí, abych přišla na jiné myšlenky. A pomalu jsme do toho spadli oba. Už to budou tři roky, co jsme spolu, i když každý bydlíme v jiném bytě.
Zdá se mi však, že Ondřej zatuhl na mrtvém bodě. „Kdybych mu nenapsala, třeba nepromluvíme celý týden,“ svěřuji se občas své sestřenici, která kroutí hlavou a říká, že chlapi jsou prostě líní. Jenže pro mě to není o lenosti, spíš o nedostatku zájmu. Tuhle jsem slavila narozeniny, on si vzpomněl večer s omluvou, že mu „nějak uteklo datum“. Od té doby mi to v hlavě straší víc a víc. Vzpomněla jsem si, jak můj exmanžel měl taky svá „temná období“, kdy se neozýval, nezajímal se o nic, a mě tím pomalu srážel.
S Ondřejem teď chodíme méně do kina, méně se smějeme, méně debatujeme do noci o životě. Kdysi to byl on, kdo plánoval výlety na Pálavu a výšlapy do lesa. Dnes, pokud nenavrhnu termín a cíl sama, nikam se nejede. Vypadá, jako by vyhořel. Když jsem se ho zeptala, co se děje, mávl rukou a řekl, že „všechno je v pohodě, jen z práce dorazí unavený“. Ale já unavená nebývám? Taky pracuju, mám na starost spoustu věcí, přesto kolem vztahu pořád pobíhám já, starám se a oprašuju ho jako kytku, kterou je třeba zalít.
„Možná má Ondřej pocit, že nic už nemusí dokazovat, že mě má jistou,“ napadá mě, když večer sedím u televize a na jeho zprávu čekám marně. Přítelkyně mi radí, ať prostě přestanu všechno iniciovat. Jenže mám strach, že by to znamenalo zvolna sledovat, jak se kontakt rozplyne. A jak moc je pro mě důležité, abych zase neskončila s někým, kdo je chladný a jen využívá moji energii?
Brzdí mě obava, že jsem přecitlivělá, protože minulé manželství ve mně zanechalo hluboký otisk. „Nechci v Ondřejovi vidět jiného muže a škodit dobrému člověku, pokud je jen trochu méně aktivní,“ mluvím k sobě, abych se uklidnila. Ale současně nechci čekat dalších pět, deset let, než zjistím, že jsem znovu dělala vše sama, zatímco protějšek to měl tak nějak na salámu.
Přemýšlím, jak tuhle situaci nejlépe řešit, abych si v hlavě srovnala, zda jdu zase proti zdi, nebo jestli je tu reálná šance, že on jen prochází obtížnějším obdobím a rád by, kdybych mu dala prostor. Co když potřebuje podpořit, ovšem jinak, než jsem zvyklá? Mám se ho ještě zeptat přímo, nebo raději risknout pár týdnů, kdy nechám veškerou aktivitu na něm, a uvidím, jestli se něco změní?
„Eliško, možná je řešení promluvit si otevřeně a položit karty na stůl. Ale co když ho tím zahltím a odradím?“ honí se mi hlavou, když krájím zeleninu na večeři. Připadá mi, že je to klíčový moment: buď se Ondřej probere a ukáže, že mu na našem vztahu záleží, nebo pochopím, že vlastně nechce investovat svůj čas, peníze, lásku ani snahu. A já si sakra zasloužím víc, než jen chlácholení a ticho.
Na konci dne cítím úzkost i vztek. Udělám to, co mi radí intuice – promluvím s ním klidně, ale přímo. Nechci strávit dalších několik let s pocitem, že si mě druhý neváží. Možná je lepší to vědět hned, dřív než bude pozdě. Bojím se, že odpověď nedopadne podle mých představ, ale snad mně poprvé v životě nedovolí dát najevo, že já stojím za to, aby se někdo snažil.
