Článek
Seděla jsem v Národní technické knihovně v Praze, obklopená stovkami dalších zoufalců. Vzduch byl hustý tichou panikou, kofeinem a pachem strachu. Byly tři hodiny ráno a já jsem už poosmé četla tu samou stránku o lebečních nervech. Písmena se mi míhala před očima, ale můj mozek je odmítal přijmout. Zkouška byla za dva dny a já jsem měla pocit, že neumím vůbec nic.
Studium medicíny byl můj sen, ale taky obrovský tlak. Rodiče do mě investovali všechno, přátelé mě obdivovali, ale nikdo neviděl ty noci plné úzkosti, kdy jsem usínala s hlavou na učebnici a s pocitem, že to nikdy nemůžu zvládnout.
Právě v tu chvíli si ke mně přisedla Eva. Byla z našeho ročníku. Vždycky klidná, soustředěná, s perfektními zápisky. Ztělesnění úspěchu, který se zdál být pro mě nedosažitelný.
„Vypadáš hrozně. Anatomie?“ zeptala se a v jejím hlase nebyl soucit, spíš věcné konstatování.
Jen jsem beze slova přikývla.
„Už to nedávám,“ zašeptala jsem. „Nedokážu se soustředit, všechno se mi to plete.“
Eva se rozhlédla kolem, jestli nás někdo neposlouchá. Pak se ke mně naklonila. „Hele, mám něco, co ti pomůže. Taková malá studentská výpomoc.“ Diskrétně, pod stolem, mi do dlaně vsunula malou oranžovou pilulku.
„Co to je?“
„Adderall,“ zašeptala. „Lék na ADHD. Ale pro nás je to zázrak. Dáš si jednu a uvidíš. Dokážeš se učit dvanáct hodin v kuse a všechno ti poleze do hlavy samo. Všichni to berou, jinak by to nedali.“
Zírala jsem na tu pilulku v mé dlani. Já, budoucí lékařka, která má pomáhat lidem. A teď jsem měla v ruce lék na předpis, který jsem si měla vzít, abych podváděla. Ale ten strach ze selhání byl silnější. Ta věta „všichni to berou“ mi v hlavě zněla jako rozhřešení.
„Kolik?“ zeptala jsem se a styděla se za sebe.
„Tři stovky,“ řekla Eva s lehkým úsměvem. Transakce proběhla rychle a tiše, mezi skripty a zvýrazňovači. Spolkla jsem pilulku a zapila ji zbytkem studené kávy.
Efekt byl neuvěřitelný. Najednou jsem viděla všechno jasně. Každé slovo v učebnici dávalo smysl. Učila jsem se celou noc a celé další dopoledne. Bez přestávky, bez pocitu únavy. Připadala jsem si jako geniální stroj. Na zkoušku jsem šla s pocitem neporazitelnosti a udělala jsem ji na výbornou.
Ale pak přišel pád. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce se mi třásly, nemohla jsem spát. Přepadla mě paranoia a úzkost tak silná, že jsem měla pocit, že se zblázním. Jenže za týden mě čekala další těžká zkouška. A já jsem věděla, že bez další pilulky to nezvládnu. Znovu jsem zavolala Evě.
Stala jsem se její pravidelnou zákaznicí. Celé zkouškové jsem jela na vlně chemicky vyvolané geniality a následných propadů do pekla úzkosti. Zhubla jsem, byla jsem podrážděná, vztahy s rodinou a přáteli šly stranou. Existovalo jen učení a Eviny pilulky.
Zlom přišel na praktické zkoušce z patologie. Měla jsem pod mikroskopem poznat preparát a popsat ho. Byla jsem po dvou probdělých nocích a několika pilulkách. Dívala jsem se do mikroskopu, ale buňky tančily a splývaly v jednu velkou, barevnou šmouhu. Najednou jsem nemohla dýchat. Chytla jsem se stolu a slyšela jsem jen pískání v uších. Zhroutila jsem se.
Probrala jsem se na ošetřovně. Nade mnou stál profesor a díval se na mě s vážnou, ale laskavou tváří.
„Martino, tohle nebyla jen únava, že?“ zeptal se tiše. „Děje se něco? Berete nějaké léky, které nemáte?“
V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Rozbrečela jsem se a všechno mu řekla. O tlaku, o strachu, o Evě a jejích pilulkách.
Evu z fakulty vyloučili. Já jsem dostala důtku a musela jsem přerušit studium na jeden semestr. Byla to ta nejlepší věc, která se mi mohla stát. Konečně jsem měla čas se zastavit, vyhledat odbornou pomoc a naučit se, jak se s tím obrovským tlakem vyrovnat bez chemických berliček.
