Článek
Irena pochází z Mladé Boleslavi, žije tam celý život a vždy se považovala za běžnou ženu. Má vystudovanou střední školu, pracuje v malé kanceláři a její největší vášní je pečení dortů. Ale pak se v jejím životě stalo něco, co by nikdy nepředpokládala. Úplnou náhodou zhlédla film, kde muž v jednom emotivním záběru přehnul manželku přes koleno a z rozverného škádlení jí na zadek vrazil důrazné plácnutí. V té chvíli Irenu zamrazilo a pocítila cosi znepokojivě příjemného.
„Jak je to možné, že mě to tak vzrušuje?“ kladla si otázku, zatímco všichni kolem ní dál sledovali příběh. V hlavě se jí odehrával soukromý film. Začala si představovat sebe sama v podobné situaci. Doma se nakonec svěřila manželovi, Jaromírovi, který pracoval u městských služeb a sám měl do agresivního chování daleko. Jen se usmál a s kapkou ironie jí řekl, že to zní bláznivě. Nic víc, tím to haslo. Jenže touha v Ireně dál narůstala. Snažila se Jaromíra vyprovokovat, tuhle mu zkritizovala účes, jindy se mu vysmívala kvůli obnošeným botám, přidala několik štiplavých poznámek, až byl zoufalý, co se to s ní děje.
Jednou v létě se to vyhrotilo. Irena před jeho kamarády pronášela jedovaté narážky na jeho povolání, nazvala ho líným chlapem, který by nezvládl ani sám vysát obývák. Jaromír zrudl, ale držel se. Když se večer vrátili domů, nepřestávala se do něj trefovat: „Tak kde je ta tvoje síla? Snad by sis nemyslel, že tě budu poslouchat, když se zmůžeš jen na úsměvy?“ Teprve když ho ještě hrubě urazila, došla mu trpělivost a vrazil jí facku, až se zarazila o poličku. V té chvíli Irena pocítila zvláštní směs zadostiučinění a tíživé euforie. On se na ni vztekle podíval, čelist sevřenou, až cítila, že tohle je přesně ono. Zmocnilo se jí to i přesto, že to bylo bolestivé. Její vnitřní hlas jásal. Manžel byl totálně vytočený, ale v jejích očích to znamenalo, že ji konečně bere vážně a rozhodně.
Tehdy poprvé za dlouhou dobu zažili noc naplněnou vášní. Ráno se mu, celá zneklidněná a se slzami v očích, omluvila. Vysvětlila mu, že potřebuje cítit jeho sílu, že touží mít chlapa, který se nenechá potupit a dokáže ji zkrotit, když překročí únosnou mez. Jaromír byl zmatený, ale zároveň pocítil, že ho vnímá jako muže, ne jako loutku bez odvahy. Irena sama nechápala, kde se v ní taková touha bere, a proč se potřebuje takhle přesvědčovat o jeho autoritě. Ale zároveň poprvé cítila, že žije – že vztah je naplněný explozí emocí, byť na ostří nože.
Od té doby uplynulo několik měsíců a ona se naučila manžela neprovokovat nesmyslně. Jde spíš o jakousi hru, kdy cítí, že on sám to občas vycítí a stiskne jí ruku, když vidí, že se do něj opět „opírá“ kvůli drobnosti. „Vy dva jste takoví zvláštní,“ řekla jim nedávno jedna známá, když byli společně na večeři a Irena lehce drze rýpla do jeho neobratné objednávky. On se jen nadechl, narovnal a pronesl tiše: „Ireno, to bych radši nedělal…“ a v tom varovném tónu bylo slyšet nevyřčené varování i pobavení, které jim oběma až nebezpečně lahodilo.
Irena si uvědomuje, že by mnozí takový vztah považovali za toxický, anebo rovnou za domácí násilí. Ona to tak ale necítí. Nikdy mu nestrpí skutečnou brutalitu, a Jaromír také není žádný násilník. Spíš se v ní probouzí zvláštní ženský instinkt, který chce vědět, že ji muž vždycky udrží na uzdě, když to přežene. Tato hra s ohněm je extrémně náročná na vzájemnou důvěru. Přesto – nebo právě proto – se v tom cítí bezpečně. Pro ni je to dokonce jediný způsob, jak skutečně věřit, že ji Jaromír miluje natolik, že ji nenechá rozeštvávat všechno kolem.
Je kontroverzní, že ke štěstí potřebuje něco, co by jiní nazvali násilím. Ona ovšem tvrdí, že je to pro ni důkaz, že se s ní nedá jen tak mávat, a že manžel stojí pevně ve svých zásadách. Ostatní jen kroutí hlavou a říkají, že by takovou věc nikdy netolerovali. Jenže Irena s Jaromírem jsou spolu spokojenější než kdy předtím a ona se usmívá, když slyší, jak se lidé diví. „Ano, zní to šíleně, ale jestli mi to funguje? Asi jo,“ uzavírá s potměšilým úsměvem a šťastnými jiskřičkami v očích.
