Článek
Bylo jí dvacet dva let, když porodila svého prvního syna. Nejdřív si všimla ticha. Žádný pláč novorozence, jen stísněné šepoty okolo. Zmateně pohlédla na porodní asistentku – a ta mlčky ukázala na drobné tělíčko. Chlapec měl vše, co k dítěti patří, až na ruce. Z jeho ramen vyčnívaly jen neforemné pahýlky.
Mladá matka strnula šokem. Nebylo to poprvé ani naposledy, co nemocnice v tehdejším Západním Německu oněměla před podobným výjevem: zdravě vypadající miminko bez končetin, s deformovaným tělíčkem. Nikdo netušil proč. Nikdo netušil, že tihle „zničení andílci“ – jak se postiženým novorozeňatům začalo přezdívat – jsou jen prvními oběťmi děsivé lékařské katastrofy své doby.
V té době se v rodinných domech po celé zemi i jinde po světě běžně vyskytovala nenápadná kartonová krabička s nápisem Contergan. Uvnitř byly světle růžové pilulky – nový zázračný lék proti nespavosti, úzkosti a hlavně těhotenským nevolnostem.
Lék, který údajně neměl žádné vedlejší účinky a byl tak bezpečný, že ho výrobce prodával volně, bez receptu. Od uvedení na trh v říjnu 1957 si získal ohromnou oblibu. Brzy v Západním Německu předepisovali lékaři Contergan jak na běžícím pásu a lék se stal druhým nejprodávanějším medikamentem v zemi – hned po aspirinu.
Firma Chemie Grünenthal nestíhala vyrábět a inkasovat zisky. Každý den si přes milion lidí vzalo tuhle pilulku na dobrou noc. Mezi nimi i nastávající maminky, které v dobré víře polykaly tabletky proti ranní nevolnosti. Netušily, že polykají tichý jed.
Za hladkým marketingem Conterganu stál pohledný muž v bílém plášti, Dr. Heinrich Mückter. Ve firmě Grünenthal vedl výzkum a vývoj léků. Mückter měl v oboru zvučné jméno – během války to byl nadějný nacistický vědec a armádní lékař. Jako mladý experimentoval na vězních v okupovaném Polsku, když pracoval na vývoji vakcíny proti tyfu.
V koncentračních táborech jako Buchenwald byli vězni zneužíváni jako živé pokusné objekty. Mnoho jich při Mückterových pokusech zemřelo. Po válce unikl trestu a rychle našel azyl v nové farmaceutické firmě – právě u Grünenthalu. Nebyl tam zdaleka jediným s temnou minulostí. Grünenthal se v 50. letech stal útočištěm hned pro několik bývalých nacistických odborníků.
V laboratořích firmy našli zaměstnání například vědci zapojení do vývoje nervového plynu sarinu či lékaři SS, kteří dříve prováděli pokusy na vězních v Auschwitzu a Mauthausenu. Samotní zakladatelé firmy – dvojčata Hermann a Alfred Wirtzovi – byli zapálení členové nacistické strany.
Během války zbohatli na arizaci židovského majetku, když převzali například slavnou značku kolínské vody 4711. Není divu, že v této poválečné firmě, prolezlé bývalými nacisty, jakoby nebylo svědomí. Když pak jejich nový lék začal mrzačit nevinné děti, prokázalo vedení Grünenthalu naprostou absenci viny či etiky.
Dr. Mückter ve Grünenthalu pomohl dotáhnout původně švýcarský objev thalidomidu k dokonalosti. Za každou prodanou pilulku Conterganu (který thalidomid obsahoval) mu podle smlouvy náležel podíl. S každou spolknutou tabletou se jeho konto plnilo. Mückter se díky Conterganu stal bohatým mužem – a to i přesto, že velmi brzy věděl o prvních varovných signálech svého objevu.
Už v roce 1959 chodily do Grünenthalu stížnosti, že lék vyvolává u dospělých poškození nervů. Lidé brali thalidomid jako sedativum a začínali jim necitlivět ruce a nohy, trpěli neuropatiemi. Farmaceuti firmy to odbývali. Mückter osobně však o problémech věděl – evidoval na 150 případů vážného poškození nervů způsobeného lékem.
Když si britský distributor stěžoval, že má hlášení o ochrnutých pacientech, poradil mu cynicky, ať „si raději užívá zisky“. Milion lidí přece v Západním Německu bere Contergan denně, uklidňoval ho. A že se objevily „občasné alergické reakce“? Podle Mücktera to nic nebylo – prý mizí, jakmile pacient pilulky vysadí.
Lež za lží, jen aby se prodávalo dál. Vedení firmy dokonce najalo soukromého detektiva, aby sledoval a zastrašoval každého lékaře, který by měl k léku výhrady.
Pak ale přišlo něco, co už zamést pod koberec nešlo. Na jaře 1960 se v několika nemocnicích v Německu a napříč světem objevily podivné deformace novorozenců. Chybějící končetiny, znetvořené ruce připomínající ploutvičky, hluchota, slepota – a v některých případech poškozené vnitřní orgány.
Lékaři byli zděšeni. Tyto vady byly nesmírně vzácné – a najednou jich byly desítky, poté stovky. Trvalo mnoho měsíců, než si někdo uvědomil děsivou souvislost. V listopadu 1961 německý pediatr Dr. Widukind Lenz zveřejnil zjištění, že všechny tyto děti mají jedno společné: jejich matky v těhotenství braly Contergan na nevolnost.
Téhož roku v Austrálii dospěl porodník Dr. William McBride k témuž závěru, když u svých pacientek zaznamenal sérii podobných tragédií – bezruké a beznohé děti umírající krátce po porodu. Thalidomid – účinná látka Conterganu – se ukázal být silným teratogenem, látkou ničící vyvíjející se plod.
Jedna jediná dávka v kritickém období těhotenství mohla fatálně poznamenat dítě. Později vědci spočítali, že pokud těhotná žena požila thalidomid například 24. den od početí, dítěti se nevyvinuly paže. Při užití o dva dny později chyběly nohy.
Ke konci roku 1961, čtyři roky od uvedení léku, spadla klec. Pod tíhou důkazů stáhl Grünenthal narychlo svůj Contergan z trhu. V ČSSR a nebo i USA naštěstí nikdy schválen nebyl.
Pro tisíce rodin však už bylo pozdě. Největší člověkem způsobená zdravotní tragédie v dějinách medicíny byla na světě. Během pouhých několika let se v 46 zemích narodilo více než 10 000 dětí s těžkými deformacemi. Zhruba 40 % z nich zemřelo krátce po porodu.
Ty, které přežily, čekal život plný fyzických omezení a bolesti – s rukama vyrostlýma jen do poloviny, s nohama pokroucenýma do nemožných úhlů, s postiženým sluchem, zrakem či třeba bez funkčních ledvin.
V jedné zrnité fotografii z té doby, pořízené na klinice v Hamburku, sedí vedle sebe na posteli tři takové děti: smějí se na kameru, i když nemají ruce ani nohy. Netuší, že jsou živoucí důkaz zločinu, který nemá obdoby.
Pro vedení Grünenthalu nastala zoufalá snaha krizi ututlat. Zpočátku firma vše popřela – tvrdila, že vrozené vady nemohou s lékem souviset. Brzy se však objevili první svědci zevnitř. Doktor Günter von Waldeyer-Hartz, někdejší obchodní zástupce Grünenthalu, později u soudu dosvědčil, že vedení firmy vědělo už v polovině října 1961, že jejich lék poškozuje plody v děloze.
Dokonce se tehdy ve firmě tiskly nálepky „NEUŽÍVAT V TĚHOTENSTVÍ“ – ale veřejnost se nic nedozvěděla. Šest týdnů firma tiše doprodávala zásoby, ač věděla, že riskuje životy tisíců nenarozených dětí. Až koncem listopadu 1961 – den po otisknutí alarmujícího článku ve Welt am Sonntag – byl Contergan konečně stažen. Vedení Grünenthalu však stále zatloukalo.
Ještě léta potom jeho představitelé veřejně tvrdili, že jen „měli smůlu“ a že postupovali podle tehdejších standardů farmaceutického průmyslu. Jenže i německý soud už roku 1970 konstatoval, že to byla lež: seriózní firmy tehdy běžně testovaly nové léky na březích zvířatech, obzvlášť u sedativ konkurenčních k thalidomidu, a zveřejňovaly výsledky. Grünenthal neudělal nic z toho – jednal nedbale, zmatečně, neomluvitelně, protiprávně a neeticky, stálo v závěrečné zprávě soudu.
Osud tisíců zmrzačených dětí byl tragický. Rodiče, kteří se celý život těšili na potomka, najednou místo něj dostali doživotní úděl pečovatelů těžce postiženého dítka – pokud dítě vůbec přežilo. Mnozí se s tím nedokázali vyrovnat. Jiní ale našli sílu bojovat za pravdu a spravedlnost. Z bezútěšných nemocničních pokojů se příběh thalidomidu přesunul před soudní tribunu. Roku 1968, po dlouhých průtazích, začal v západoněmeckém městě Cáchy soud s vedením Grünenthalu.
Devět mužů, včetně Dr. Mücktera a ředitele firmy, čelilo obvinění z ublížení na těle a zabití z nedbalosti. Prokuratura shromáždila 5 000 případů postižených rodin a 70 000 stran důkazů. Do improvozované soudní síně v kasinu nedalekého dolu se den co den chodily dívat stovky lidí – i zmrzačené děti na vozíčcích, které v hlubinách sálu tiše sledovaly jednání.
Proces provázely výbušné emoce. Svědci – zoufalé matky a zdrcení otcové – líčili, jak peklo Conterganu zasáhlo jejich životy. Zástupci Grünenthalu se však stáhli do obranné ulity. Najali si armádu čtyřiceti právníků, kteří dělali vše pro to, aby líčení zdržovali a zpochybňovali svědectví. Když klíčový svědek obžaloby, pediatr Lenz, vypovídal, právníci firmy jej dvanáct dní v kuse křížově vyslýchali ve snaze ho zdiskreditovat.
I přes obstrukce obhajoby se zdálo, že odsouzení viníků je na dosah. Soudci naznačovali, že vina je prokázána a že nelze omluvit, jak firma hazardovala se zdravím dětí. Jenže pak, dva a půl roku od začátku procesu, přišel šokující obrat. V prosinci 1970 byl soud náhle zastaven a všech devět obžalovaných propuštěno na svobodu.
Verdikt nepadl žádný – ani vinni, ani nevinni. Soudci prostě ukončili řízení s tím, že to činí se souhlasem prokuratury. Zároveň všem obžalovaným udělili doživotní imunitu v tomto případu – už nikdy nemohli být trestně stíháni za thalidomid. Výslechy utichly. Žalující rodiče museli podepsat mlčenlivost a smířit se s drobným odškodným, které společnost dohodla s vládou.
Za zavřenými dveřmi se totiž mezitím odehrávalo cosi nevídaného: politické intriky ve prospěch Grünenthalu. Vyšlo najevo, že firma se tajně scházela s představiteli vlády už během procesu. Dokonce si pojistila vlivného spojence – její někdejší advokát Dr. Joseph Neuberger nastoupil v roce 1966 do funkce zemského ministra spravedlnosti, a hned začal tlačit na podřízené, aby stíhání Grünenthalu zastavili.
Tahle nehorázná protekce nakonec slavila úspěch. Vláda i soudci vyslyšeli lobby a nechali skandál u ledu. Oficiálně to zdůvodnili „ve veřejném zájmu“ – prý aby rodiny mohly dostat rychle odškodnění a nemusely se léta soudit. Ve skutečnosti tím ale drasticky omezili výši náhrad, na které by oběti měly nárok v případě řádného odsouzení viníků. Rodiče nakonec přijali kompenzace ve výši zlomku skutečných nákladů na doživotní péči.
Průměrně dostalo každé postižené dítě od Grünenthalu a spol. jen asi 22 000 dolarů – částku, která mnohde nepokryla ani prvních pár let léčby a rehabilitací. Německý stát zřídil speciální nadaci Contergan, kam firma vložila 100 milionů marek, ale většinu peněz do fondu musela stejně doplnit vláda z kapes daňových poplatníků.
Rodiče dětí cítili hořkost a zradu. Nejenže přišli o zdravé děti, ale nakonec i o šanci dovolat se spravedlnosti. Většina z nich tiše rezignovala a soustředila se na to, jak zajistit svým těžce postiženým potomkům aspoň trochu důstojný život. A děti, které přežily, mezitím dospěly. Navzdory osudu mnohé prokázaly neuvěřitelnou odolnost.
Naučily se používat protézy a zvládaly samostatnou existenci – některé vystudovaly, pracují, mají vlastní rodiny. Přesto je jejich každodenní život obtížný. Mnoho „thalidomidových dětí“ dnes žijí v tělech zničených předčasným stárnutím: už ve středním věku je trápí chronická bolest, opotřebované klouby a páteř namáhaná celoživotním pohybem po rukou či na vozíku.
Firma Grünenthal totiž navzdory všemu přežila. Rodina Wirtzových pokračovala v podnikání, jako by se nechumelilo. Léků se nevzdali – přeorientovali se z někdejšího thalidomidu na vývoj léků proti bolesti a dodnes na nich vydělávají jmění. Jejich chemický a kosmetický koncern Wirtz Group je aktivní po celém světě, zaměstnává tisíce lidí a má miliardové obraty.
Zakladatel Hermann Wirtz zemřel roku 1979 jako zámožný, vážený muž – mecenáš katolické církve v Cáchách. Jeho synové Michael a Andreas Wirtzovi donedávna zasedali v dozorčí radě Grünenthalu a pečovali o rodinné bohatství, které jim Contergan pomohl vybudovat. Pověst firmy očistili časem a mlčením.
Trvalo půl století, než Grünenthal veřejně vyjádřil lítost. Až v roce 2012, u příležitosti odhalení pomníku obětem v německém Stolbergu, se zástupci firmy formálně omluvili za „mlčení“ a „šok, který osudy postižených způsobily“. O deset let později, k 60. výročí stažení thalidomidu z trhu, pronesl osobní omluvu také Michael Wirtz, syn zakladatele.
„Nemůžeme změnit to, co se stalo… hluboce litujeme následků Conterganu,“ řekl tehdy. Jenže mnoho přeživších tu omluvu přijímá s hořkostí. Slova jsou jedna věc, činy druhá. Grünenthal se totiž dodnes brání plnému odškodnění všech postižených a při každém soudním sporu popírá zodpovědnost za někdejší škody.
Například ve Španělsku, kde byl thalidomid k dostání ještě v polovině 60. let, se firma dodnes soudí a odvolává proti vyplacení odškodného tamním obětem – s argumentem, že žaloby přišly „po lhůtě“. Je to krutá ironie: stejná rodina, která na léku zbohatla, se ústy syna zakladatele omlouvá „všem rodinám“, a zároveň ruka jejího právníka dál bojuje, aby nemusela těmto rodinám příliš platit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thalidomide
https://www.theguardian.com/society/2014/nov/14/-sp-thalidomide-pill-how-evaded-justice
https://encyclopedia.pub/entry/33611
https://www.irishtimes.com/news/health/german-family-behind-thalidomide-apologises-to-victims-1.4742271
https://morningstaronline.co.uk/article/f/nazis-who-got-rich-deformed-baby-drug
https://www.theguardian.com/society/2014/nov/14/-sp-thalidomide-pill-how-evaded-justice
https://morningstaronline.co.uk/article/f/nazis-who-got-rich-deformed-baby-drug
https://brewminate.com/thalidomide-a-series-of-mysterious-birth-defects-spurred-a-search-for-answers-in-the-1960s/
