Příběh středověkých lazebníků, kteří prováděli amputace, trhali zuby a na bojišti ošetřovali zranění

Na stoličce před ním sedí bledý zákazník. Přišel si původně nechat ostříhat vlasy a oholit tvář, ale teď sténá bolestí – zub zkažený až do kořene mu působí muka. Lazebník odkládá hřeben i nůžky, otírá si ruce a bere do prstů železné kleště.

V místnosti je cítit směs potu, bylin a železité vůně krve. „Vydržte, bude to rychlé,“ řekne potichu. Muž přikývne a křečovitě sevře okraj židle. Křupnutí a výkřik proříznou ticho. Zkrvavený zub je venku – a lazebník jej vhodí do misky vedle několika dalších.

Ještě než si zákazník stačí vydechnout úlevou, už do dveří vpadá další nešťastník. Na paži má špinavý obvaz prosáklý krví. Sekl se při sekání dřeva. Lazebník neváhá. Uklidní krvácejícího muže na lavici, rozváže provizorní obvaz a odhalí hlubokou ránu plnou krve. Zručně vymývá poranění vínem a přitiskne na něj žhavé železo z ohně.

Syčení páleného masa a pronikavý zápach naplní místnost, pacient řve bolestí – ale krvácení se zastavuje. Vítejte ve světě lazebníků, středověkých holičů-chirurgů, jejichž práce byla stejně potřebná jako hrůzná.

Ve středověké Evropě existovali dva druhy léčitelů. Vystudovaní lékaři byli vzdělanci, kteří studovali na univerzitách spisy Hippokrata, Galéna a dalších antických autorů. Zabývali se převážně teorií a diagnózou – zkoumali moč svých pacientů, zjišťovali postavení hvězd pro astrologické posudky a předepisovali léčebné postupy podle učení o čtyřech tělních šťávách.

Přímých chirurgických zákroků se však štítili nebo je považovali za podřadné. Ostatně i raná verze Hippokratovy přísahy lékařům přímo doporučovala ponechat chirurgii na jiných. Navíc církev zakázala kněžím a mnichům provádět jakékoli zákroky spojené s proléváním krve – na slavné synodě v roce 1215 (IV. lateránský koncil) zaznělo, že „Církev se hrozí krve“.

Většina vzdělaných lékařů té doby byli duchovní, a nesměli tak pacienta ani pořádně prohlédnout, natož operovat či pouštět žilou. Zranění a nemocní ale nemohli čekat – a tak na scénu vstoupili právě lazebníci.

Lazebníci, též zvaní holiči či bradýři, byli původně řemeslníci starající se o zevnějšek – stříhali vlasy, holili vousy a provozovali lázně. Už od 11. století nacházíme lazebníky v klášterech, protože mniši potřebovali pravidelně holit tonsuru (vyholené temeno hlavy). Klášterní lazebníci se naučili i pouštět krev a léčit drobná zranění.

Postupně se jejich služby rozšířily do měst a mezi běžný lid. Protože lékaři měli teoretické znalosti, ale odmítali „špinavou práci“, začali chirurgické zákroky za úplatu přenechávat právě lazebníkům. Lazebník měl oproti vzdělanému lékaři několik výhod: byl dostupnější a levnější – prostý člověk si drahého doktora většinou dovolit nemohl, ale za pár drobných mu lazebník ulevil od akutní bolesti.

Na rozdíl od různých kočovných šarlatánů a bylinkářů také pracoval bez magie – čistě rukama a nástroji. Lékaři se na lazebníky dívali svrchu, ale zároveň je potřebovali. Když učený fyzik rozhodl, že je třeba upustit pacientovi krev nebo ošetřit zranění, zavolal k tomu lazebníka. Tak se tito „kadeřníci s břitvou“ stali nepostradatelnými zdravotníky své doby – od královských dvorů až po vesnice.

Společenské postavení lazebníků však zůstávalo nízké. Nebyli považováni za vážené měšťany. Německý zákoník Švábské zrcadlo ve 13. století je dokonce hanlivě označil za „pokolení lehkého svědomí“, jako by jejich morálka byla pochybná. Král Jan Lucemburský v roce 1330 v Praze nařídil, že žádný lazebník či holič se nesmí ucházet o úřad městského konšela.

Navzdory tomuto despektu se ale lazebníci stali pro společnost nepostradatelnými – jejich dílny a lázně navštěvovali bohatí i chudí, měšťané, sedláci i vojáci. Když šlo o život, ušpiněné ruce lazebníka byly často poslední nadějí.

Lazebnickému řemeslu se člověk nemohl naučit z knih – předávalo se z mistra na učně praktickou zkušeností. Mladí chlapci, často z rodin řemeslníků nebo nižších vrstev, nastupovali do učení kolem 13–14 let věku. Jako učedníci se ve špinavých zástěrách nejprve starali o udržování nástrojů, úklid lázně a asistenci při jednoduchých úkonech.

Denně přihlíželi, jak mistr holí zákazníky, ale také nabrousí břitvu a řízne do žíly, nebo jak rychlými pohyby kleštěmi trhá zkažené zuby. Učedník musel mít silný žaludek – setkával se s krví, hnisem i utrpením klientů od rána do večera. Postupně mu mistr svěřoval lehčí úkoly: například připravit pijavice, míchat hojivé masti z bylin, přikládat baňky na kůži nebo ošetřit povrchové rány.

Po letech tvrdé praxe, často 7–10 letech učení, se mohl stát tovaryšem. Zkušený tovaryš už směl vykonávat většinu prací samostatně, ale stále pracoval pod dohledem mistra nebo ve jeho dílně.

Lazebníci byli sdruženi v ceších – profesních organizacích, které dohlížely na odbornost a pověst řemesla. Cechy určovaly, kolik let trvá učení, jaké zkoušky musí uchazeč složit, i ceny za jednotlivé úkony. Ve velkých městech, jako byl třeba Londýn či Paříž, byly lazebnické cechy velmi vlivné.

Někde existovalo i dělení na prosté lazebníky a vyšší chirurgy: například v Paříži 16. století působili „chirurgové v dlouhém šatu“, kteří skládali náročné zkoušky a byli blíže postavení lékařů, zatímco „chirurgové v krátkém šatu“ byli řemeslníci bez formální zkoušky, de facto lazebníci, kteří prováděli menší zákroky. V praxi však oba typy léčili podobně – a veřejnost jim stejně říkala prostě lazebníci či ranhojiči.

Stát se mistrem lazebníkem nebylo snadné. Kromě let praxe a doporučení od mistra musel tovaryš někdy předvést tzv. mistrovskou zkoušku – třeba úspěšně provést složitější operaci před komisí cechu, nebo předložit vlastnoručně zhotovený chirurgický nástroj. Pokud obstál, získal právo provozovat vlastní živnost.

Někteří mistři-lazebníci byli skutečně velmi zruční a váženější než ostatní – například pražský lazebník Daniel Markrabě v 16. století proslul tím, že si své pacienty nechával po operaci ležet ve vlastním domě, kde se o ně starala jeho žena a on jim zajišťoval i stravu. Jiný mistr měl ve své knihovně desítky lékařských knih, aby se dále vzdělával.

Takoví lidé překračovali stín svého řemesla a blížili se úrovní vzdělání skutečným lékařům. Většina lazebníků však zůstávala praktiky bez akademických titulů – učili se od starších kolegů a nejvíc je naučil sám život a každodenní kontakt s nemocemi.

Lazebnická dílna bývala svérázným místem, kde se péče o krásu mísila s péčí o zdraví. Zpočátku mohl příchozí klient spatřit nástroje na holení – britevník (pás na broušení břitvy), hřebeny, nůžky – hned vedle chirurgických nástrojů: kovových misek, pil, skalpelů, háčků, kleští a baněk. Nechyběla nádoba s pijavicemi, obvazy, flakóny s lihovými výtažky a mastičkami a nádobí na ohřívání vody či oleje.

Lazebníci si zakládali na tom, aby jejich nástroje byly ostré a (jak tehdy říkali) čisté – ovšem čistota znamenala spíše setření krve hadrem a očištění v horké vodě nebo v lihu, rozhodně ne sterilitu v moderním slova smyslu.

Ve středověku nikdo netušil nic o bakteriích a infekci; o hygieně měli zkreslené představy. Přesto lepší lazebníci dbali, aby nástroje nezrezivěly a byly připraveny k okamžitému použití. V jejich řemesle totiž často rozhodovaly minuty – ba sekundy.

Nejčastějším lékařským úkonem té doby bylo pouštění žilou, tedy pouštění krve. Podle tehdejší medicíny způsoboval řadu nemocí nadbytek „špatné“ krve nebo její nerovnováha. Řešením mělo být krvácení navozené záměrně – a lazebníci to prováděli denně. Typická scéna: pacient nastaví předloktí, lazebník mu koženým páskem zaškrtí paži a pak břitvou či lancetou řízne do žíly.

Tmavá krev začne proudit do připravené misky. Někdy se používaly také pijavice, které přikládali na kůži – ty se zakously a nasály krev samy. Pustit žilou si lidé nechávali i preventivně na jaře, aby se „pročistila krev po zimě“. Věděli, že silné odkrvení může způsobit mdloby, proto se obvykle pouštělo jen určité množství krve. Jenže žádná vědecká kontrola neexistovala – záleželo na úsudku lazebníka a přání zákazníka. Krev tekla proudem a mnohdy pacienti odcházeli zesláblí, ale s pocitem, že pro své zdraví něco udělali.

Rudá krev se stala symbolem lazebníků: tradiční holičská tyč s červenobílými pruhy před krámem měla připomínat právě obvazy prosáklé krví kolem bílé tyče, kterou pacient při pouštění žil svíral v ruce. Ve 13.–14. století nebylo neobvyklé vidět před lazebnou vystavenou misku s čerstvou krví, aby kolemjdoucí hned věděli, jaké služby se uvnitř nabízejí. (Až roku 1307 vydaly londýnské úřady zákaz vystavovat krev v oknech – nařídily vylévat ji raději do řeky Temže.)

Kromě krve tekly v lazebnách i slzy bolesti při trhání zubů. Bolavý zub uměl ve středověku potrápit stejně jako dnes, ne-li více – kazům nahrávala mizerná hygiena a cukr, který se ve stravě objevoval. Jakmile byl zub prožraný kazem až k nervu, jedinou úlevou bylo jeho vytržení. Lazebníci k tomu používali kovové kleště či speciální páky zvané pelikán nebo klíč.

Žádné umrtvení neexistovalo – snad jen lokálně potřít dáseň ostrou bylinou, alkoholem či opiem, pokud byl po ruce. Zákrok byl rychlý, ale extrémně bolestivý. Silní muži řvali jako děti a slabší občas omdleli. Lazebník musel mít sílu v rukou a přesnost, aby zub urval najednou a nerozdrtil ho napůl (to by pak musel dolovat zbytek ze zánětlivého lůžka, což bylo ještě horší).

Vylomený zub často ukazoval triumfálně okolí – a někdy jej přihodil do kolekce k ostatním vytrhaným zubům, vystaveným na polici jako důkaz své zručnosti. Středověcí lazebníci tak vlastně byli první zubní lékaři – i když jejich metoda byla vůči pacientovi drastická, znamenala často okamžitou úlevu od dlouhodobé bolesti.

Mezi běžné služby lazebníků patřilo také ošetřování ran a vředů. Do lazebny často přiváděli zraněné lidi – ať už z bitek, nehod při práci, nebo jen nešťastníky, kteří upadli. Lazebník ránu prohlédl, vyčistil ji od nečistot (často vínem nebo octovou vodou, protože se věřilo, že ostrý pach a kyselost zahání „hnilobu“), a pak se rozhodl, co dál.

Měl po ruce různé masti – například z bylin, sádla, pryskyřice – k podpoře hojení. Pokud byla rána hluboká, mohl ji sešít jehlou a nití – ovšem šití se provádělo jen u velkých tržných ran, které by se jinak nezacelily. Častěji se rána pouze stáhla plátnem a převázala. Infekce byly ovšem úhlavní nepřítel: bez znalosti bakterií a sterilních postupů se do rány často zanedlouho dostal zánět.

Lazebník pak zkoušel, co uměl – pouštěl hnis naříznutím abscesu a jeho vytlačením, přikládal obklady z bylin, či znovu vypaloval postižené místo žhavým kovem v naději, že „zkažené“ tkáně odstraní. Mnohý pacient nakonec na sepsi (otravu krve) zemřel, aniž tehdejší léčitelé chápali proč. Přesto se dařilo řadu méně vážných poranění vyléčit a mnoho lidí vděčilo lazebníkům za zahojené jizvy místo smrtelné rány.

Lazebníci si poradili i s dalšími potížemi. Uměli třeba napravovat vykloubeniny a lámané kosti: zkušený ranhojič poznal podle hmatu zlomeninu a dokázal kost narovnat do správné polohy. Pak končetinu zafixoval dlahami ze dřeva nebo plátnem tvrzeným vaječnou bílou (primitivní předchůdce sádry).

U vykloubeného ramene či prstu zase trhnutím vrátil kloub na místo. Také kožní neduhy patřily do jeho repertoáru – různými mastmi léčil například svrab, lišeje či popáleniny. Dokonce se na lazebníky obraceli lidé s pohlavními chorobami – středověkou Evropu koncem 15. století zamořil syfilis (dobově „francouzská nemoc“ či příjice) a právě lazebníci aplikovali nemocným rtuťové masti.

V lázních lazebníci rovněž prováděli očistné klystýry (klystýr byl populární k „vyčištění útrob“) a někdy dokonce asistovali u komplikovaných porodů – pokud porodní bába nevěděla rady a šlo o život matky či dítěte, zavolal se ranhojič, aby zkusil třeba nástrojem vyprostit uvázlé dítě. Tyto zoufalé zásahy však mívávaly tragické následky, protože porodnická chirurgie byla tehdy v plenkách.

Nejobávanějším úkonem, kterého se děsili pacienti i samotní lazebníci, byla však amputace končetiny. Odříznout nohu nebo ruku živému člověku – to byl krok, k němuž se přistupovalo jen v krajní nouzi. Typicky například když končetina začala odumírat (gangréna) po těžkém zranění, drtivé zlomenině nebo pokousání. Bez amputace by se sněť rozšířila a pacienta by zahubila, takže poslední možnost byla pokusit se část těla oddělit a zabránit šíření „otravy“.

Lazebník musel mít k ruce pomocníky, kteří pacienta pevně drželi – nebylo výjimkou, že čtyři silní muži sotva udrželi nešťastníka v agonii. Pokud to šlo, podal ranhojič pacientovi silné víno či pálenku, aby ho opil a zmírnil šok. Někdy se používaly i bylinné uspávací prostředky – houba nasáklá opiem, mandragorou a bolehlavem se přiložila k nose, aby tlumila vnímání.

Úplné anestezie však středověk neznal, a tak většina obětí amputace musela strašlivou bolest prožít při vědomí. Mistr tasil ostrý nůž a pilu. Nejprve rychle prořízl maso a svaly až na kost a poté začal co nejrychleji řezat kost pilou. Rychlost byla zásadní – šlo o minuty, než pacient zemře šokem nebo vykrvácí. Jakmile se podařilo kost přepůlit a končetinu oddělit, nastal další problém: prudké krvácení.

V těle proudilo stále celé množství krve a teď volně vytékalo z velkých tepen v pahýlu. Jediným známým způsobem, jak krvácení zastavit, bylo žhavé železo nebo vařící olej. Lazebník tedy buď nahřál v ohni kovovou desku, nebo zalil ránu varem oleje – obojí způsobilo, že cévy na konci pahýlu se připálily a uzavřely.

Dým, sykot a odporný zápach spálené tkáně doprovázely tento krok, zatímco pacient byl často v bezvědomí bolestí. Přesto občas nastalo překvapení a ten, kdo by bez amputace jistojistě zemřel, začal i po tak drastickém zásahu nabývat vědomí a dožadovat se vody.

Přežití amputace bylo v pozdním středověku vzácné, ale ne nemožné – záviselo na ztrátě krve, síle pacienta a také na tom, kde byla končetina odňata. Například u stehen a paží blízko trupu hrozilo vykrvácení nejvíce a lazebníci se takovým amputacím raději vyhýbali. Když už řezali, tak spíše níže na končetině (předloktí, část nohy pod kolenem), kde byly cévy menší.

Navzdory hrůze spojené s tímto zákrokem se tímto způsobem podařilo zachránit život některým zraněným, kteří by jinak zemřeli na sněť. V pamětech ranhojičů se najdou záznamy o pacientech, kteří po zahojení pahýlu (často za cenu dalšího trápení) odešli po svých – třeba o berlích, ale živí.

Nejtvrdší školou pro lazebníky byly válečné konflikty. Ve středověku se neustále někde válčilo – křížové výpravy, rytířské bitvy, později dlouhé války jako stoletá válka nebo husitské boje. Každá bitva znamenala množství zraněných vojáků, od lehčích ran až po děsivá zohavení mečem, šípem či palcátem. Na bojištích středověku ještě neexistovaly organizované polní nemocnice, ale velitelé si uvědomovali, jak důležité je mít po ruce někoho, kdo umí ošetřit rány.

Už ve 12.–13. století doprovázeli armády ranhojiči – často to byli právě městští lazebníci najatí za žold, aby táhli s vojskem. Před bitvou čekali v týlu; jakmile boj utichl, vydávali se se svými pomocníky na krvavé pole poskytnout pomoc těm, co přežili. Mnozí vojáci by zemřeli vykrvácením z jinak banálních zranění, kdyby jim lazebník nezaklekl ránu kolenem, nezacpal krvácející tepnu prstem nebo na ni rychle nepřiložil svíravý obvaz.

Na bitevním poli se často improvizovalo – trhali se kusy látek na obvazy, používal se jakýkoli ostrý nůž po ruce. Lazebníci zde nasazovali vlastní život: v zápalu boje se jim mohlo stát, že je nepřítel nešetřil a pozabíjel ranhojiče spolu s raněnými. Ale v mnoha případech byli respektováni – po bitvě často obě strany tolerovaly ranhojiče, kteří sbírají zkrvavené muže a pokoušejí se je zachránit.

Ve 14. století nastal zlom v podobě stoleté války a nástupu střelných zbraní. Do té doby byly rány způsobené hlavně chladnými zbraněmi – sekly a bodné rány mečem, oštěpem, prošívané šípy či kušemi. To vše lazebníci jakž takž znali. Jenže pak se na evropských bojištích objevily první ručnice a děla.

Roku 1346 v bitvě u Crécy už angličtí lučištníci a dělostřelci působili Francouzům ztráty nejen šípy, ale i dělovými koulemi. Střelné rány byly pro chirurgy novinka – často otvor po kulce nebyl velký, ale uvnitř těla zanechala kulka strašlivou spoušť: roztříštěné kosti, rozdrcené tkáně a hlavně vážnou infekci. Lékařské autority té doby tvrdily, že střelné rány jsou jedovaté (domnívali se, že střelný prach otráví ránu).

Proto doporučovali ránu vypálit – zalít vroucím olejem nebo vypálit rozžhaveným železem, aby se „jed neutralizoval“. Můžeme si představit tu hrůzu na bojišti: voják s průstřelem ramene křičí bolestí a lazebník mu do rány lije vařící olej. Výsledek? Rána se ještě zvětší a popálí, bolest se stane nesnesitelnou – a pokud to pacient přežije, čeká ho dlouhé trápení se zanícenou ránou. Přesto to byla běžná praxe pozdního středověku a rané renesance.

Vojenské tažení tak pro lazebníka znamenalo ještě drastičtější zážitky než práce ve městě. Viděl končetiny roztrhané dělovou koulí, které už nešlo zachránit jinak než rychlou amputací. Viděl obličeje zjizvené střepinami, smrtelné pronikající zranění hrudníku či břicha, s nimiž nemohl nic udělat – do tělních dutin se tehdy neoperovalo, vnitřní zranění byla téměř jistou smrtí.

Maximálně podal umírajícímu trochu vína a modlil se za něj. Přesto se díky těmto polním zkušenostem začaly rodit i nové poznatky. Chirurgové-z lazebníků zjišťovali, které postupy fungují lépe. Tak například se ukázalo, že ránu po meči je lepší nechat trochu krvácet a pak ji zašít, než ji hned pálit – některým vojákům se takto sešité rány zahojily rychleji. Tyto zkušenosti si ranhojiči předávali a postupně sepsali první učebnice chirurgie v lidovém jazyce.

Na bitevním poli si ti nejlepší lazebníci vydobyli úctu vojáků. Tradovalo se, že když má vojsko dobrého ranhojiče, mnohem více mužů přežije a vrátí se z boje. Proslulý francouzský vojevůdce 14. století Bertrand du Guesclin prý vždy pečlivě vybíral schopné chirurgy, kteří jeho rytířům zachránili nejeden život.

Vojáci často znali jménem svého lazebníka a považovali ho za stejně důležitého jako zbrojíře či kaplana pluku. Říkávalo se dokonce, že dobrý ranhojič má na bojišti cenu jako tisíc mečů – protože zraněný a vyléčený voják se může vrátit do boje.

Z válečných plání také vzešla největší hvězda rané chirurgie – Ambroise Paré. Tento Francouz (1510–1590) začínal jako prostý lazebnický učedník v Paříži. Pocházel z chudých poměrů, klasické lékařské vzdělání si nemohl dovolit, a tak se vyučil holičem a ranhojičem. Mladý Paré pracoval v pařížské nemocnici u ranhojičů, ale brzy ho zlákala válečná tažení francouzského krále.

Roku 1536 se jako vojenský chirurg ocitl uprostřed obléhání Turína, kde pršely kulky z arkebuz a denně přibývalo zraněných. Paré svědomitě ošetřoval jednoho postřeleného vojáka za druhým a řídil se tím, co ho učili: léčil střelné rány vařícím olejem. Té noci ale došel olej – Parému se nedostávalo potřebných zásob. V zoufalství namíchal náhradní balzám z vaječného žloutku, oleje z růží a terpentýnu (pryskyřice).

Touhle chladivou mastí potřel rány několika vojákům, když už olej neměl. Obával se nejhoršího – myslel, že ti bez vypálené rány do rána zemřou na infekci. Nemohl usnout, v duchu se modlil za raněné, kterým poskytl „příliš mírné“ ošetření. Ale ráno Parého čekal šok: vojáci ošetření jen mastí byli na tom mnohem lépe než ti, kterým rány v noci vypálil olejem.

Místo horečky a otoku klidně spali a cítili menší bolest. Paré tímto objevem vyvrátil staletou praxi – ukázal, že šetrnější postup (chladivá mast a zavázání rány) může být účinnější než brutální vypalování. Od té doby přestal do střelných ran lít vařící olej a publikoval své poznatky.

Ambroise Paré byl stále „jen“ lazebník bez univerzitního titulu, ale svým uměním brzy předčil většinu vzdělaných lékařů. Nevzdělaný v latině, zato geniální v řemesle, postupně si získal takovou pověst, že ho francouzští králové jmenovali dvorním chirurgem. V 16. století napsal Paré několik knih v rodné francouzštině, aby jeho poznatky mohli číst i jiní lazebníci, kteří neuměli latinsky.

To byl ve své době čin skoro kacířský – lékařské znalosti se tradičně psaly latinsky pro úzkou elitu. Paré ale věděl, že chirurgii posune vpřed jen sdílení zkušeností, a tak se s tím nepáral. Jeho spisy jako Deset knih o chirurgii popisovaly do detailu techniky ošetřování zranění, včetně ilustrací nástrojů, a dokonce i návrhů protéz (Paré jako jeden z prvních zhotovil použitelné dřevěné a kovové náhrady končetin pro amputované pacienty).

Pro své inovace byl nejprve klasickými lékaři kritizován – nelíbilo se jim, že nějaký „nevzdělaný lazebník“ zpochybňuje postupy posvěcené starými mistry. Jeden pařížský lékař jménem Jacques Guillimeau dokonce zuřil nad Parého vynálezem podvazování cév při amputaci. Paré totiž vymyslel další převratnou novinku: místo aby pahýl končetiny po uříznutí opařil a sežehl, vzal hedvábnou nit a jednotlivé cévy podvázal na uzel.

Tím zastavil krvácení bez potřeby rozsáhlého vypalování masa. Dnes to zní samozřejmě – podvaz cév (ligatura) je základ chirurgie. Ale tehdy to bylo revoluční. Konzervativci tvrdili, že v ráně zůstanou nitě a způsobí hnisání. Paré však odpozoroval, že pacienti s podvázanými tepnami trpí méně bolestí a často přežijí amputaci v lepším stavu. Měl pravdu; i když infekci úplně zabránit neuměl, přece jen šance na přežití se tím zvýšila.

Díky svým úspěchům se Paré stal miláčkem vojáků a králů. Účastnil se mnoha bitev a jeho přítomnost zvedala morálku – věřilo se, že kde operuje mistr Paré, tam je naděje i pro těžce raněné. Traduje se, že vojáci říkali, že Paré má cenu deseti tisíc vojáků na bitevním poli. Dokonce i u dvora ho respektovali – když roku 1559 francouzský král Jindřich II. utrpěl smrtelné zranění (dřevcem do oka během rytířského klání), povolali Parého.

Zranění krále sice bylo beznadějné, ale Paré alespoň později při pitvě správně popsal, že král zemřel na krvácení na opačné straně mozku než byl úder. Tyto poznatky zapsal a opět předběhl svou dobu. Paré musel během své kariéry svádět boj nejen se smrtí pacientů, ale i s pýchou lékařů.

Lékařská fakulta v Paříži ho nejprve odmítala přijmout mezi sebe, protože neuměl latinu. Jenže král ho podpořil a Paré se nakonec stal šéfem pařížských chirurgů. Symbolicky tak stvrdil, že chirurgie se díky němu vydělila ze stínu běžných lazebníků a stala se uznávanou disciplínou. Ambroise Paré dožil v úctyhodném věku a na náhrobek mu vytesali epitaf: „Je le pensai, Dieu le guérit“ – „Já ho ošetřil, Bůh uzdravil“. Tato věta výstižně ukazuje, jak Paré (a mnozí jeho kolegové) vnímali svou práci: dělali, co mohli, s pokorou a vírou, že výsledek je nakonec v Božích rukou.

S nástupem novověku a zejména v 18. století se postavení lazebníků výrazně změnilo. Chirurgie se začala stávat vědou – pomalu a proti odporu tradic ji začali vyučovat i na universitách. Zásahy do lidského těla už nebyly tabu a nečisté, církevní zákaz krveprolévání v medicíně postupně upadal do zapomnění.

To vedlo ke střetu mezi holiči a akademickými lékaři: lékaři si uvědomili, že chirurgie je důležitá, a chtěli ji mít pod svou kontrolou, zatímco holiči-chirurgové bránili své řemeslo, které po generace rozvíjeli mimo univerzity. Postupně došlo ke kompromisům. Ve velkých městech vznikly chirurgické společnosti a akademie, kam byli přizváni ti nejzdatnější ranhojiči i lékaři, a společně pozvedali úroveň oboru.

V Anglii král Jindřich VIII. roku 1540 oficiálně spojil cech lazebníků a cech chirurgů do jedné organizace – Společnosti lazebníků a chirurgů (Company of Barber-Surgeons). Byla to stále spíše řemeslná než vědecká instituce, ale už znamenala určitý status. Lazebníci té doby si například oblékali rozdílné uniformy: chirurgové nosili dlouhé pláště jako doktoři, holiči spíše krátké haleny – naoko to odlišovalo učené od prostých, ale v praxi často uměli totéž.

Napětí mezi lékaři a lazebníky však trvalo. Akademičtí lékaři (internisté) nechtěli, aby je „obyčejní“ lazebníci dále zastiňovali úspěchy. Nakonec v 18. století došlo k rozdělení profesí: roku 1745 vydal anglický král Jiří II. zákon, který oddělil holiče od chirurgů.

Holiči nadále směli jen stříhat a holit, zatímco chirurgové se museli vzdělávat a získat licenci, ale zato jako jediní směli provádět operace. Podobný vývoj nastal i v dalších zemích Evropy – chirurgie se definitivně osamostatnila jako lékařský obor a získala vážnost. Během 18. století už bylo možné studovat chirurgii na vysokých školách spolu s anatomií a porodnictvím.

Lazebník-chirurg jako dvojí profese začal mizet. Ještě v menších městech nebo na venkově vykonávali staromódní lazebníci zdravotnické úkony až do počátku 19. století, ale ve velkých centrech už nastupovala generace vysokoškolsky vzdělaných chirurgů. Říká se, že poslední lazebník-barber chirurg v Londýně zemřel roku 1821 – poté už byste v civilizované Evropě nenašli holiče, který zároveň provádí medicínské operace. Role se rozdělily: z lazebníka se stal postupně moderní holič či kadeřník a z někdejšího ranhojiče se stal chirurg – plnohodnotný lékař. Tím skončila jedna pozoruhodná éra.

Zdroje:

https://plzen.rozhlas.cz/davni-mistri-remesla-lazebnickeho-6737810

https://www.dotyk.cz/magazin/lazebnice-stredovek-30000204.html

https://naos-be.zcu.cz/server/api/core/bitstreams/aa0c7ca0-14c7-4829-86f2-62d3809e4daa/content

https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A9_l%C3%A9ka%C5%99stv%C3%AD

https://en.wikipedia.org/wiki/Medieval_medicine_of_Western_Europe

https://en.wikipedia.org/wiki/Barber_surgeon

https://cremocompany.com/blogs/blog/the-history-of-the-barber-pole

https://historymedieval.com/barbers-surgeons-bridging-medicine-and-barbering-in-the-middle-ages/

https://barbersurgeonsguild.com/magazine/history-barber-surgeon/

https://www.pbs.org/kqed/demonbarber/bloodletting/index.html