Článek
Kdysi jsem si myslela, že mám konečně štěstí. Poznala jsem Radka na jedné akci a připadal mi jako sebevědomý a schopný chlap. Já byla mladá studentka, která teprve nastoupila na vysokou, on v podnikání už celkem zkušený. Bylo to intenzivních pár měsíců zamilovanosti. Čím víc jsme se poznávali, tím zřetelnější však byl jeho pohled na můj život: jako kdyby všechno, co dělám, postrádalo smysl.
Zamilovala jsem se do oboru, který v Česku nenabízí každá škola. Není to žádný výmysl, spíš praktická specializace, která má šanci se uplatnit. Jenže Radek neopomene sdělit, že vysoké školy jsou dávno přežité. Opakuje: „Kdybys radši pracovala a vydělávala, postaráš se o sebe i rodinu!“ Jako by nechápal, že přece pracuju na brigádách, co mi škola dovolí, jenže tohle mu nestačí. Podle něj jsou to drobné, které stejně nic neřeší.
Vždycky, když se potkám se spolužáky, cítím tu jejich běžnou vzájemnou podporu: „Jak jsi zvládla tu zkoušku?“ S Radkem to nejde. Když mu řeknu, že jedu skládat zkoušku, tak jen mávne rukou, případně probodne pohledem a suše odpoví: „Jasně, no… to zas nic nevyděláš.“ Pak se dál věnuje svým kurzům o investicích, do kterých nasypal peníze. Mám se tvářit, že mě to nezraňuje? Přitom on vyžaduje, abych já obdivovala jeho „osvícení“ a investiční plány. Jeden večer jsem se mu svěřila, že jsem neudělala zkoušku. Čekala jsem aspoň pohlazení, ale jen zafrkal: „Vidíš, k čemu to je.“
Žijeme každý v jiném městě a často slyším výčitku, že kdybych přestala studovat, už bych s ním dávno mohla bydlet. Jako bych byla viníkem, že pronajímá vlastní byt a má tak další peníze. Občas se dozvím: „V čem je ti ta škola platná, když nechodíš do normální práce? Copak tě živit bude diplom?“ Jasně, že to je na delší trať, vím, že do pár let budu mít aspoň bakaláře, ale cítím, jak postupně ztrácím sílu a motivaci. Ani mu neříkám, jak se mi vede se seminárkami nebo testy, protože vím, že by to jen shodil.
Nedávno jsem se ho zeptala: „Znamená to, že mě bereš jen jako holku, co nemá ponětí o reálném světě?“ Odvětil stroze, že je to má volba, ale on v tom nevidí budoucnost. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že ženy to v zaměstnání mají složitější a že diplom mi může dveře aspoň pootevřít, reagoval posměchem. Uvedl řadu příkladů, jak prý holky dokážou vydělat i bez školy na řasách, nehtech a bůhvíčem ještě. Kdybych prý nebyla líná, už dávno dělám něco podobného. Jenže mně to k srdci nepasuje a nedokážu mu vysvětlit, že se nechci nacpat do businessu, kde nejsem sama sebou. On to považuje za výmluvy.
Nejvíc mě zamrzelo, když jsem byla nervózní před zkouškovým a žádala ho, aby mě v tom trochu povzbudil. Nebylo z něj nic, jen pokrčil rameny: „Napiš mi, až to budeš mít, abych věděl, jestli jsem měl pravdu, že to je ztracený.“ Ještě v ten samý den mi vyčítal, že nechápe, proč se trápím, místo abych něco dělala pro „opravdové peníze“. Nepotřebuju slzy dojetí, stačilo by říct: „Držím ti palce.“
Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali. Nakonec se stáhl a pronesl, že se máme každý starat o své věci, on o podnikání a já o ty „zbytečné knížky“. Když ovšem začnu o společné budoucnosti, odsekne mi: „Nejdřív přestaň plýtvat časem, pak se o něčem bavme.“
Přemýšlím, jestli vůbec má cenu v tom vztahu pokračovat. Za půl roku jsem si zamilovala mnohé jeho stránky, umí být vtipný, milý, starostlivý, ale studium je teď pro mě hlavní a on ho pohrdá. Připadám si hloupě. Jak to dopadne, jestli mě skutečně nemá za sobě rovnou, protože nevydělávám a „pouze“ se učím?
Co když jednou skutečně dokončím školu a on mi dál bude vmetat do tváře, že mohla jsem vydělávat? Nebo nastanou rozpory, protože se nenaplní jeho iluze o financích? Kam tohle povede?
Zvažuju, jestli to nezkusit aspoň promluvit otevřeně: „Potřebuju podporu, ne urážky. Buď mě akceptuješ, nebo nemá cenu spolu být.“ Ale bojím se, že by se jen trpce usmál a otočil se zády.
Už mě unavuje cítit se provinile, že existuju tak, jak žiju. Přitom jsem věřila, že láska je i o úctě k tomu, co děláme.
