Článek
Jsem Marcela, je mi přes čtyřicet a už pár let žiji s pocitem, že jsem druhá žena. Mou oporou i bolestí se stal Richard. Seznámili jsme se krátce poté, co mi manžel zemřel po těžké nemoci. Richard přišel na jeho pohřeb jen jako starý známý, ale já ho do té doby nikdy neviděla. Řekl mi, že se s mým mužem potkal kdysi na jedné brigádě a chtěl mu vzdát poslední poctu. V tu chvíli jsem cítila, že je v jeho řečech něco upřímného, skoro rodinného.
Za čas se ke mně pozval, aby mi nabídl praktickou pomoc, kterou prý dokáže poskytnout. „Kdybys něco potřebovala, zavolej,“ řekl mi na rozloučenou. Zavolala jsem poprvé, když jsem měla potíže s autem. Pak zase, když mi zatékalo do bytu.
Nakonec jsem se přistihla, že si v mobilu schovávám jen jeho číslo a po večerech čekám, kdy mi sám zavolá. Trvalo to rok, než jsme si přestali hrát na formální známost. Jednoho deštivého večera jsme skončili v jedné posteli a já měla poprvé pocit, že mi do života vstoupilo něco nového, co mě může zachránit.
Richard byl ale ženatý, což mě zpočátku nevyvádělo z míry. Nechtěla jsem další oficiální závazek. Jenže, jak mě to s ním bavilo, začala jsem si představovat, jaké by to bylo žít spolu doopravdy. Zrovna v té době Richard přišel sám s nápadem, že by se rozvedl. Tenkrát to znělo, jako by bylo vše jasné: on to zařídí. „Manželka je křehká povaha, bohužel jí budu muset opatrně vysvětlit, že jsme si už cizí,“ říkal. „Nedokážu ji jen tak vyhnat, je labilní a strašně na mně lpí… ale chci být s tebou, doopravdy.“
Dnes je tomu skoro pět let, co se k rozvodu jaksi nedostal. A já nejsem naivní. Viděla jsem, jak s manželkou dokáže nadále fungovat a jak nechce vzbouřit rodinné vody. Někdy mluvíval i o své dceři, která prý otce až fanaticky ctí. „Kdybych od nich odešel, dítě by mě do smrti proklínalo,“ hájil se, „a já to nemůžu udělat, ona mě přece potřebuje.“ Já? Prý mám počkat, až dcera dospěje, pak to bude snazší. Jenže já už jsem překročila dávno tu hranici, kdy bych mohla znovu stát na startu rodinného života.
Nedávno vstoupil do hry kolega, Jiří. Sedli jsme si na obědě, pak mě pozval na víno. „Byla bys moje životní láska, Marcelo? Já jsem totiž taky vdovec,“ pronesl tiše. Najednou jsem zas měla pocit, že možná existuje cesta pryč z nekonečných slibů. Jenže Richard o tom nemá tušení. „Co když nikam nepůjdu a budu si hrát na dvě strany?“ napadlo mě. Zároveň mi ale hlavou běží: nejspíš klamu sama sebe, když věřím, že Richard se jednou rozhoupe. A co když s kolegou Jiřím nic nevyjde a já skončím sama?
Moje dcera, už je dospělá a říká mi: „Mami, měl tu šanci celé roky a jen tě tahal za nos.“ Ale já jsem tak zvyklá na jeho návštěvy, na něžné večery plné slibů, že se mi do přerodu nechce. Pořád si říkám: „Je lepší mít alespoň milence, který tu pro mě je, nebo riskovat, že nového přítele třeba zklamu?“ Dívat se, jak jiné ženy žijí s někým naplno, mě bolí, protože já jsem jen jeho druhý život v ústraní. A teď je tady Jiří, otevřený a hned po pár schůzkách naznačil, že mě má rád. Jenže netuší, že já žiju dvojím životem. Svůj a Richardův.
