Článek
Už dva roky mám vztah s Radkem, se kterým jsem se poznala v naší firmě krátce poté, co jsem nastoupila. Zpočátku mě nijak nezaujal, byl spíš tichý a nenápadný. Pak mi ale nečekaně poslal pracovní e-mail, kde uvolnil atmosféru několika vtipnými poznámkami, a my se rychle sblížili. Brzy následovaly první schůzky a já si řekla, že by z toho mohlo být něco hezkého.
Asi po půl roce mě najednou zarazilo, že mě nikdy nepozval k sobě. Vždycky se raději zastavil u mě, a když jsem se ptala na jeho bydlení, odbyl mě slovy: „Bydlím v pronájmu, není to nic zajímavého.“ Až jednou z něj vypadla pravda: žije s bývalou přítelkyní. Údajně šlo o ukončený vztah, prý se jen dělí o nájem a fungují spíš jako spolubydlící.
Navrhla jsem, abychom si našli společné bydlení. Neměla jsem důvod mu nevěřit, zamilovala jsem se, a on mi pořád básnil, jak se mnou chce budovat budoucnost. Jenže ten půlrok, než jsme si konečně pronajali byt pro sebe, dnes vidím jinak. Občas se mi totiž zdálo divné, že tu a tam na noc zmizel a tvrdil, „to se ještě musím dočasně vrátit, je to otázka pár dnů, máme tam nějaké nedořešené věci.“
Nakonec se ke mně přestěhoval a já se radovala, že tohle už je za námi. Ovšem jen pár týdnů na to jsem si všimla, že pořád zuřivě ťuká do mobilu. Řekl mi: „Promiň, musím za ní, ona má starosti.“ A mně došlo, že nemluví o kamarádce, nýbrž o údajné „bývalé“, se kterou má pořád něco společného. Prý ho potřebuje, má prázdnou ledničku, hypotéku, kocoura, který je vlastně napůl jeho.
A on cítí zodpovědnost, nemůže se jen tak odstřihnout. Byla jsem zničená, sbalila mu věci a vyhodila ho. Jenže miluju ho, takže jsem to dlouho nevydržela: jakmile se rozplakal a sliboval, že je všechno definitivně u konce, pustila jsem ho zase k sobě.
Zhruba po měsíci se situace opakovala. On balil věci se slovy, že mě miluje, ale cítí povinnost pomáhat i té druhé. Mně zbyly jen slzy a úzkost, jak znovu odchází. Ovšem za pár dnů přišel s kytkou a sebekritickým výrazem: „Byla to obrovská chyba. Bez tebe nemůžu žít.“ A tak to jde pořád dokola.
Se mnou je šťastný, prý si s nikým nerozuměl jako se mnou, ale „ona přece nemá nikoho, jak by to sama zvládla?“ Jako kdyby byl posedlý pocitem viny, že ji opouští. Ani to však není celé. Jednou se ke mně dostala zpráva i od ní, výhrůžná: „Nech ho být, jen ho využíváš. Já a on k sobě patříme.“ Reagovala jsem tím, že jsem Mirka konfrontovala: „Co to je? Máš v tom ještě dál prsty?“ Samozřejmě vinu shazoval na ni: „Myslím jen na tebe, ale ona to nechce pochopit.“
Cítím, že se topím v nekonečném trojúhelníku. Nechci mu být nějakou chladnou potvorou, která ho vyžene, dokud se to nevyřeší. Zároveň si ale uvědomuju, že takhle se v tom plácat donekonečna nemůžu. Kdykoliv ho požádám, aby s ní přerušil kontakt, tváří se provinile a říká, „musím jí aspoň napsat, je na dně.“
Dokonce zvažuju, že se obětuju a řeknu mu: „Zůstaň s ní, nestojím o tyhle scény.“ Jenže si nejsem jistá, zda bych to unesla. On je vlastně ve spoustě věcí úžasný: spolehlivý, pracovitý, je s ním zábava, máme podobné plány. Jenže tahle jeho neschopnost utnout minulý vztah nám rozbíjí všechno, co jsme spolu budovali.
„V takovém trojúhelníku nebudeš nikdy spokojená,“ říká mi kamarádka. Já sama cítím, že to tak je. Jenže v srdci ho mám moc ráda a bojím se, že když mu dám ultimátum, radši se vzdá mě než ní. I tak si ale uvědomuju, že takhle to musí skončit. Na něco se rozhodnout přece musí.
