Článek
Zdeněk (57) žije ve Strakonicích v rodinném domě, který společně s manželkou Jitkou koupili před lety a dlouho jej rekonstruovali. Plánovali, že jakmile oba přestanou pracovat na plný úvazek, budou si konečně užívat kousek venkova a podnikat výlety. Chystali se takřka půl roku dopředu na to, že vyrazí na delší dovolenou do Moravského krasu a pak do lázní, kam kdysi rádi jezdili ještě před narozením dětí. Jenže vše se změnilo, když se jejich syn a dcera rozhodli naplno využít pomoci prarodičů s vnoučaty.
„Myslel jsem, že Jitka si po letech práce uleví a budeme cestovat nebo aspoň společně trávit všední dny,“ postěžoval si Zdeněk. Jitka totiž dobrovolně kývla na hlídání svých vnoučat, kluka ve školce a malé holčičky v kočárku, a to téměř denně. Snacha zůstávala někdy dlouho v zaměstnání a dcera pracovala na směny v nemocnici, takže se hodilo, že babička vždy zaskočí, uvaří večeři, uspí děti, ráno je vypraví do školy a školky. Zdeněk s tím zpočátku ochotně souhlasil, ale netušil, že to nabude takových rozměrů.
Když se s manželkou domluvil na jakémkoli termínu dovolené, dopadlo to stejným způsobem: Jitka na poslední chvíli zavelela, že „teď to přece nejde, protože syn potřebuje o víkendu pomoct s malým, dcera zase nemá čas a prosí o pohlídání Lucinky.“ Zdeněk chápal, že rodina je důležitá, ale začal se cítit méněcenný, když spatřil, že všechny plány padají. „Máme koupenou permanentku do wellness centra, jenže Jitka mi řekla, ať klidně jezdím sám,“ popisuje. Jenže ve dvou to bývá vždy lepší a on si připadá jako starý bručoun, který brání vnoučatům v plné péči. Přitom mu jde pouze o to, aby nezůstával na druhé koleji.
Jednou se to vyhrotilo, když se Zdeněk pokusil odjet s Jitkou na tři dny na Šumavu, kde chtěli nasbírat trochu sil a projít se horskými stezkami. Už měli zabalené batohy, když vtom zazvonil telefon a snacha prý prosila, jestli by se Jitka mohla ještě dnes večer postarat o vnuka, protože nastala mimořádná událost. Jitka svolila bez váhání. „Je to jen jeden večer, zlatý,“ řekla Zdeňkovi, „odjedeme zítra dopoledne.“ Jenže následujícího dne ráno volala dcera s ještě větší prosbou – a výlet byl odložen na neurčito.
Zdeněk si uvědomil, že kromě vnoučat u nich doma nemluví žena o ničem jiném. Netěší ji ani malé radosti, kterými by mohli spokojeně vyplnit společný čas: procházky po městě, večeře s přáteli, dokonce i běžné lenošení. Teď je vše v rytmu „kdy přijedou vnoučata, co jim zavařím, kdy je odvedu do kroužků.“ Zdeněk by rád, aby Jitka aspoň občas myslela na něj. „Já ty děti miluju, ale nejsem schopný se věnovat jim na sto procent, potřebuju i klid a sdílení s někým, kdo je pro mě partner a ne opatrovník celé rodiny,“ posteskl si.
Nedávno jí to řekl otevřeně, doufal, že se s Jitkou domluví na nějakém kompromisu. Ale dostalo se mu reakce, že „přece nenechá své děti ve štychu, je to rodina.“ Argument, že po takovém nasazení by mohla vyhořet, smetla ze stolu slovy, že je přece babičkou s velkým B. Zdeněk ale vnímá, že tohle tempo je dlouhodobě neúnosné a hrozí, že mezi nimi zůstane propast. „Nechci se hádat kvůli vnoučatům, to je hloupé. Jen potřebuju, aby si všimla, že vedle ní existuju i já. Kde jsou ty doby, kdy se po večerech dívala na filmy s hlavou opřenou o mé rameno?“
Nad vodou ho drží představa, že když to dobře dopadne, mohli by se syn a dcera trochu naučit hospodařit s vlastním volnem a nezatěžovat prarodiče takovým způsobem. Zdeněk nevylučuje, že i on sám by občas hlídal, kdyby se Jitka uvolila sdílet ten čas s ním rovnocenně. Koneckonců je rád, že je rodina pohromadě a vnoučata jsou zdravá. Jen potřebuje připomenout ženě i dětem, že prarodičovství není nonstop služba, ale spíš privilegium, které lze užívat i s mírou. „Kdo ví, třeba si jednou uvědomí, že i děda má své sny,“ dodává hořce a doufá, že si Jitka vzpomene, proč spolu vůbec ten dům kupovali, a s kým původně chtěla strávit podzim života.
