Článek
Mám pocit, že žiju v nějaké paralelní realitě. Stačí se rozhlédnout po okolí – vidím nové vilky i moderní bungalovy, kam se stěhují mladé rodiny. Kamarádi mi líčí, jak to v jejich novém domě úžasně voní čerstvou omítkou, jak se těší, až si na zahradě napustí bazén. Pak se vrátím do malého bytu v paneláku na okraji Jihlavy a cítím jen takovou podivnou bolest u žaludku.
„Na to přece nikdy neušetříš,“ řekla mi před pár dny kamarádka. Myslela to asi dobře, ale její věta ve mně vyvolala pocit selhání. Pracuju na plný úvazek, pak si přivydělávám účtováním pro menší firmu, večer ještě stíhám doučovat děti z angličtiny. Přesto mi na konci měsíce na spořicím účtu nepřibude skoro nic. Hypotéka? To bych musela mít aspoň patnáct procent z ceny domu, a to se pohybujeme kolem částky, kterou bych sama šetřila dobrých deset let.
Cítím obrovský tlak z toho, že už mi není dvacet, ale přes třicet. Kolem mě se řeší svatby, rozrůstají se rodiny, moje sestřenice vesele staví patrové domy na kraji města. Já jen tiše přihlížím, jak si každý bydlení snů užívá, a nevím, jestli se mám stydět za svou vlastní neschopnost. Dokonce jsem na sebe byla vzteklá, když jsem se přistihla, že jim ty bazény, malé zahrádky i altány závidím.
„Vždyť nevíš, co mají za sebou,“ uklidňoval mě přítel, když viděl, jak mi v očích pálí slzy zoufalství. Ano, možná se někdo zadlužil až po uši, jiný zdědil peníze, další měl štěstí na výhodné pozemky. Co já ale s tím? Nechci se hned vrhat do dluhů, kterých bych se bála až do důchodu. Přesto se bojím, že se toho domu nikdy nedočkám.
Někdy mám pocit, že se nám společnost vysmívá. Z televize slyším, jak je výhodné investovat do nemovitostí, z rádia se ozývá, jak si mladí lidé dokážou zajistit krásné bydlení za zlomek toho, co by stála velká hypotéka. Jenže realita je, že mi chybí pár stovek i na obyčejný rodinný výlet. Kde tedy dělám chybu?
Začala jsem si pečlivě psát všechny výdaje, abych viděla, jestli opravdu tolik utrácím. Ale vlastně nic zbytečného nekupuju. Nové oblečení si pořídím jen výjimečně, vařím doma, dovolenou jsem letos vynechala. Přesto nic neušetřím. Myšlenka, že bych dokázala splácet hypotéku třeba pětatřicet tisíc měsíčně, je pro mě nepředstavitelná. Bude to tak už napořád?
Rodiče se mě snaží utěšit tím, že oni taky začínali v pronájmu, a nakonec se jim podařilo koupit chatu, kde teď spokojeni přebývají. Jenže to bylo v době, kdy byly ceny úplně jiné. Dneska se i stará chalupa v rozpadlém stavu nabízí za horentní sumu. Asi se nedá srovnávat, jak to bývalo kdysi a jak je to teď. Jenže co s touhle naštvaností na vlastní nedostatek štěstí?
„Možná ti osud chystá něco lepšího, než nějakou unimobuňku za miliony,“ řekla mi nedávno kolegyně Magda. Jenže já dům beru jako symbol bezpečí pro sebe i budoucí děti. Představa, že vychovávám rodinu v pronajatém bytě, mě děsí. Může se stát cokoliv, najednou se ozve majitel s tím, že byt prodává. Co pak?
Snažím se zůstat klidná, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím větší frustraci cítím. A nechci si připadat jako závistivá hysterka. Jen mi přijde absurdní, jak se někomu kolem mě daří balancovat hypotéku, dovolenou u moře, auto z autosalonu a pravidelné večeře v restauraci, zatímco já počítám každou korunu.
Už jsem si dokonce zkoušela vsadit, i když nejsem člověk, který by běžně věřil loteriím. Nebyla to ale náhoda, nepovedlo se, smůla. Možná je dům mé tajné přání, na které nikdy nedosáhnu. Když vidím, jak lidé v mém okolí začínají s rekonstrukcí starých domů, říkám si, jestli bych nebyla šťastná aspoň s malou roubenkou někde v Podkrkonoší. Ale i to je příliš drahé.
Možná nakonec dojdu k tomu, že bydlím v menším, ale aspoň mám střechu nad hlavou a neutápím se ve splátkách, které bych reálně nezvládala. Jenom se nedokážu zbavit pocitu, že jsem selhala. Chci svému budoucímu dítěti dopřát větší prostor, zahradu, svobodu. Místo toho mu zatím umím nabídnout pouze balkón, kam se vejde pár květináčů s bylinkami.
