Článek
Můj byt 3+1 na Vinohradech byl najednou po odchodu dětí příliš velký a tichý. Finanční přilepšení k mému platu úřednice se taky hodilo. Proto jsem se rozhodla pronajmout jeden pokoj. Studentka Klára se zdála jako ideální kandidátka. Při pohovoru mluvila tiše, zdvořile a neustále se omlouvala. To mi bylo sympatické.
První měsíc byl dokonalý. Vídaly jsme se jen letmo ráno v kuchyni. Koupelnu po sobě nechávala vždy dokonale uklizenou, její dveře byly neustále zavřené a neslyšela jsem od ní jediné hlasitější slovo. „To je poklad, ne nájemnice,“ říkala jsem si. Občas jsem ale zachytila její pohled, jak se na mě dívá, když si myslela, že se nedívám. Bylo v něm něco zvláštního, co jsem nedokázala pojmenovat. Intenzivní, zkoumavý pohled, který netrval déle než vteřinu.
Pak to začalo. Nejdřív jsem si myslela, že jsem jen unavená a zapomínám. Přišla jsem domů z práce a kniha na mém nočním stolku byla posunutá o pár centimetrů doleva. „Asi jsem ji tam tak položila,“ mávla jsem nad tím rukou. O pár dní později byly flakony s parfémy na mé komodě seřazené jinak. Ne náhodně, ale pečlivě, od největšího po nejmenší. To už mi bylo divné. Nikdy jsem jejich pořadí nijak neřešila.
Začala jsem být paranoidní. Záměrně jsem nechávala věci v určité poloze, abych si ověřila, jestli se mi to jen nezdá. Hřeben položený napříč přes krabičku s vatovými tampony do uší. Ráno byl na svém místě, večer ležel úhledně vedle ní. Někdo mi chodil do mého pokoje. Do mého soukromí. A ten někdo mohla být jen Klára. Pocit bezpečí v mém vlastním domově se začal tříštit.
Poslední kapka přišla jedno úterý, když jsem se kvůli nevolnosti vrátila z práce o tři hodiny dřív. V bytě bylo ticho. Klára měla mít seminář až do večera. Otevřela jsem dveře do své ložnice a zůstala jsem stát jako přikovaná.
Na mé posteli, na přehozu, který jsem ráno pečlivě ustlala, ležely rozložené moje náhrdelníky. Ne poházené, ale pečlivě srovnané do oblouku podle délky. Vedle nich ležela moje hedvábná halenka, kterou nosím jen na slavnostní příležitosti. Byla cítit mým parfémem. Mnohem silněji, než jak ho používám já.
V tichosti jsem všechno uklidila zpátky. Halenku jsem hodila do koše na prádlo, i když byla čistá. Nedokázala bych si ji obléct. Pak jsem si sedla do obýváku a čekala.
Klára přišla v sedm večer. Jako vždycky tiše za sebou zavřela a zamířila rovnou do svého pokoje.
„Kláro,“ zavolala jsem na ni. Můj hlas byl klidný, ale studený jako led.
Zastavila se a otočila. V očích měla svůj obvyklý plachý výraz. „Ano, paní Boženo?“
„Byla jsi dnes v mé ložnici?“ zeptala jsem se napřímo.
Na vteřinu zaváhala. Jen na malou, sotva postřehnutelnou vteřinu. „Ne, nebyla. Proč bych tam chodila?“
„Někdo si tam hrál s mými šperky. A zkoušel si moje oblečení.“ Dívala jsem se jí přímo do očí, bez mrknutí.
Její maska nevinnosti začala praskat. Začala se ošívat. „To se vám muselo zdát. Já bych si nikdy nic takového nedovolila.“
„Nelži mi, Kláro,“ řekla jsem a zvýšila jsem hlas. „Vrátila jsem se dnes dřív. Všechno jsem viděla. Proč to děláš?“
Sklopila hlavu a ticho se natáhlo na celou věčnost. Když konečně promluvila, její hlas byl úplně jiný. Pryč byla plachost, místo ní nastoupila chladná, klidná upřímnost, ze které mě zamrazilo.
„Máte tak krásný život,“ zašeptala. „Všechno máte tak uspořádané. Věci, oblečení, celý byt. Jen jsem se dívala. Chtěla jsem si jen zkusit, jaké to je, být na chvíli vámi.“
„Do zítřka do rána budeš pryč,“ řekla jsem. „Věci si sbalíš a zmizíš. Jestli ne, zavolám policii.“
Ráno byla pryč. Klíče ležely na stole v kuchyni. Celý den jsem uklízela. Vyměnila jsem povlečení, vydrhla koupelnu a doufala, že se tam ještě dokážu cítit jako doma.
