Článek
Sedím v pronajatém pokoji v centru Prahy, obklopená krabicemi s úlovky, které jsou mi vlastně k ničemu. Už několik dní se bojím vyjít ven, protože tuším, že se zase neudržím. Jmenuju se Lenka, je mi šestadvacet a jsem, jak to nejlíp říct, kleptomanka. Stačí, abych vešla do obchodu, a moje ruka začne brnět touhou sáhnout po čemkoli, co zrovna nepotřebuji. Hlava ví, že je to špatné. Srdce křičí, ať už toho nechám. Jenže vzrušení z krádeže mě pokaždé vtáhne.
„Nejde to ovládnout, je to silnější než já,“ obhajuju se sama před sebou. Přitom nejsem žádná zoufalkyně, která nemá co jíst a musí si odnést housku nebo mléko. Rodiče mi pomohli vystudovat, vždy jsem se domluvila na dobré práci. Ale i v ní jsem to zvorala. Nedávno jsem skončila v jedné bance: nejdřív jsem si tam brala jen čokoládu od kolegyně, pak jí zmizela obálka s několika tisícovkami. Když se na to přišlo, zavolala si mě ředitelka. Přiznala jsem všechno včetně dalších krádeží a musela hned odejít.
Když jsem byla ještě na Moravě, přišla jsem o nejlepší kamarádku. Její máma měla butik s oblečením a já tam jednou ve slabé chvilce ulila do tašky kožený pásek. Paní se na mě zadívala tak, že jsem se styděla do morku kostí. Kamarádka mi to nikdy neodpustila. Já sama sebe taky ne.
Nejde říct, že bych cenné věci nutně potřebovala. Mám pořád ještě nějaké úspory, nejsem na nule. Ale jsem jako posedlá: vidím kabát, hned ho chci sebrat. Vidím peněženku v tašce kolegyně a napadne mě: „Stačí pohnout rukou, nikdo to neuvidí.“ Během pár vteřin už mám peníze u sebe. Z čistého zoufalství jsem některé svoje „trofeje“ ani nevyužila, jen je strčila do krabice. Je to druh divného adrenalinu, kterému jsem propadla.
„Jednou tě chytí policie a půjdeš sedět,“ honí se mi hlavou. „Budeš se smažit v ostudě a všichni se od tebe odvrátí.“ Ale i tyhle představy blednou, když se přede mnou objeví další příležitost. Párkrát jsem se snažila krotit, říkala si: „Nebudu chodit do obchodů,“ jenže Praha je plná míst, kde by se dalo něco šlohnout. Mám chuť plakat, když si uvědomím, jak mi to ničí život. Rodičům jsem vybrala peněženku snad desetkrát, i když se doma neztratí velká částka, vždy jen pár drobných, ale zradila jsem je.
Netuším, jestli by mě rodina dokázala pochopit, kdybych řekla: „Hele, mám nutkání krást, jsem závislá. Je to jako když jiný člověk bere drogy.“ Táta je vesnický tvrďák, nejspíš by mě vyhnal. Máma by snad vyplakala rybník slz, ale taky nevím, jestli by uvěřila, že to vážně nejde zarazit pouhým: „Tak se ovládej!“
Jsou okamžiky, kdy mě přepadne touha všem říct pravdu. Třeba té kamarádce, která mi kdysi odpřisáhla, že mě už nikdy nechce vidět. Možná by teď líp pochopila, že to nedělám proto, abych se obohatila, ale protože mi něco chybí uvnitř. Jako by mě poháněl pocit prázdnoty, jenž vyplním krádeží. Ale mohla by mi odpustit?
I kvůli nim mě napadlo, že bych měla vyhledat lékaře, psychologa. Prý se to jmenuje kleptomanie a dá se s tím něco dělat. Ale bojím se i téhle konfrontace. Měla bych do detailu líčit, co všechno jsem vzala, kolikrát jsem lidi okradla? Třeba bych konečně prolomila kruh. Zatím jsem zůstala jen u chabých slibů, které si dávám každé ráno: „Dnes neukradnu nic.“ Večer pak s hrůzou zjistím, že v kabelce mám rtěnku z drogerie nebo cizí mobil.
Někdy mám pocit, že dno už je na dohled. Co se stane, až narazím? Jistě, možná mě zatknou, projdu si soudní potupou. Ale třeba teprve pak budu mít dost sil, abych začala znovu. Rodičům vrátím peníze, kamarádce pošlu aspoň omluvu. Než to však nastane, zůstávám tady – v pronájmu, obklopená věcmi, jež nepatří mně a ani mě netěší. A v hlavě mi zuří bouře výčitek, zmatku a trapné hrdosti, že mě ještě nikdy pořádně nedostali.
