Článek
S Láďou chodím už víc než patnáct let, ale stále mi zní v uších vzpomínka na to, jak jsem ho kdysi představila doma. Tehdy jsme spolu byli jen pár měsíců, ale věřila jsem, že už je na čase, aby se setkal s mými rodiči. Máma se tvářila nadšeně, prý ať ho hned přivedu na oběd. Mně do smíchu nebylo. Tušila jsem, že máma ráda každého nového partnera své dcery podrobí důkladné kontrole, ale netušila jsem, že zajde tak daleko.
Láďa chtěl být galantní, tak přinesl tátovi kvalitní víno a mámě kytičku. Všechno probíhalo docela příjemně. Táta vyprávěl historky ze své vojny, máma se usmívala, takže to vypadalo, že Láďovi dává zelenou. Někdy po dezertu navrhl Láďa krátkou procházku, aby nám slehlo, a já se nadšeně přidala. Potřebovali jsme prodiskutovat, jak to vlastně šlo. Venku mi Láďa řekl: „Tvůj táta je fajn. Vypráví vtipně a rozumíme si. Ale tvoje máma mi nahání hrůzu. Přijde mi, že mě zkoumala pohledem, jako bych byl zločinec.“ Přikývla jsem a povzdychla si: „Ona jen tak vypadá. Určitě ses jí líbil.“
Když jsme se vrátili, šli jsme k nám do patra, kde mám starý dětský pokoj. Láďa si chtěl odložit bundu a sáhnout pro telefon, ale zarazil se: „Veru, tys něco hledala v mém batohu?“ Zavrtěla jsem hlavou, on si povzdechl a dodal: „Někdo mi to celé přeházel, peněženku mám nahoře, předtím byla na dně.“ Zaskočilo mě to. Neměla jsem důvod mu nevěřit. U nás byl kromě nás jen táta a máma… Tátu bych nepodezírala. Co se to děje?
Vyběhla jsem za mámou do kuchyně a snažila se z ní nenápadně vytáhnout, co během naší procházky dělala. Řekla mi, že poslala tátu do obchodu a sama prý připravovala suroviny na chlebíčky. Když jsem se jí zeptala napřímo, jestli nešla do mého pokoje, zatvářila se uraženě a odsekla: „Na co bych tam lezla? To si myslíš, že se hrabu tvému klukovi ve věcech?“
Okamžitě jsem ucítila pocit trapnosti. Znám mámu a vím, že má tendenci šmejdit. Jako malou mě často rozčilovalo, že mi prolézala šuplíky nebo četla deník. Teď měla ideální příležitost. Byla jsem tak rozčílená, že jsem se s ní pohádala. „Proč mi proboha lžeš? Neumíš respektovat moje soukromí?“ zakřičela jsem, ale ona se bránila, že „jen chtěla vědět, jestli máš s Láďou všechno v pořádku“.
Když jsem se vrátila do pokoje, našla jsem Láďu zaraženého, s taškou sbalenou. „Prosím tě, nezlob se, nevím, co říct,“ hlesla jsem. On se jen smutně usmál a navrhl, ať jedeme radši k němu. Přikývla jsem, sbalila si taky pár věcí a se vzteklým prásknutím dveří jsme odjeli na nádraží. Pamatuju si, jak mi tekly slzy hanby a přitom jsem se omlouvala: „Nečekala jsem, že bude tak šťourat. Odpusť mi to, prosím.“ Láďa mě obejmul, ale bylo znát, že to v něm zůstalo.
Od té doby vztah mezi mámou a Láďou pokulhává. Jsou k sobě zdvořilí, když je vidím pohromadě, ale cítím, že Láďa jí nevěří. Dovolí, aby kluci jezdili k babičce na víkendy, ale on sám jede radši někam pryč. A já? Mámu mám ráda, přece jen je to moje matka. Má ráda vnoučata, takže se snažím zachovat klid, ale nikdy jí nezapomenu, jak mi tehdy zničila tu nádhernou chvíli, kdy jsem Láďu slavnostně přivedla domů. Stačilo by, aby respektovala moje soukromí. Teď už se to nedá vrátit.
