Článek
Vyrazila jsem s manželem a dětmi do jednoho oblíbeného výletního areálu v jižních Čechách, kde jsou louky, lesy, pěkné stezky a taky prý dostatek možností k občerstvení. Plán zněl jednoduše: projdeme si stezku v korunách stromů, potom si někde sedneme na oběd a strávíme hezký den mimo město. Vzali jsme jen lehký batoh s pitím, protože proč bychom se tahali s vlastními svačinami, když tady údajně není nouze o stánky a kiosky.
Po zhruba hodině procházky jsme došli k prvnímu stánku. Děti si už začaly stěžovat, že mají hlad, a manžel měl taky chuť si něco dát, tak jsme přistoupili blíž k ceduli s nabídkou. Četla jsem a na čele se mi objevila hluboká vráska: hranolky, nugety, klobása v rohlíku, párek na tácku, langoš, sýr ve fritéze, hot dog… Všechno samá fritéza a působilo to jako levné polotovary vytažené z mrazáku. „Tohle mi nedělejte,“ hlesla jsem ke svému muži, který se tvářil docela otráveně podobně jako já.
Za pultem stála žena s unaveným pohledem a hned se ptala, co si dáme. Ne že by nás do něčeho nutila, ale měla jsem pocit, že jí tak trochu jede autopilot. Ukázala na starý jídelní lístek: „Pro malé děláme dětskou porci hranolek, klidně vám tam lupnu i nugety.“ Když jsem ze slušnosti zmínila, jestli není nějaká varianta nesmaženého jídla, mávla rukou: „Všichni chtějí hranolky, proč bych dělala něco jiného?“ A aby toho nebylo málo, z kuchyňky se linul pach starého přepáleného oleje.
Zkusila jsem se zeptat, jestli mají alespoň nějakou polévku nebo studený salát, ale paní jen zakroutila hlavou: „Není čas dělat polévky, a salát tu nikdo nekupuje. Lidi prostě chtějí něco rychlého, co frčí.“ Takže jsem se rozhodla, že si asi frčet budu já i s rodinou někam jinam. Rozloučila jsem se s docela peprnou poznámkou: „Radši budeme celé odpoledne o hladu než váš sortiment.“ Paní možná čekala, že si aspoň vezmeme pití, ale i to jsme odmítli. Nemám velkou důvěru, když koukám, jak mezi kelímky poletují vosy a nikdo to neřeší.
Manžel se tvářil lehce rozmrzele, asi ho štvalo, že budeme muset dál hledat jiné občerstvení, ale na druhou stranu byl rád, že jsem řekla svůj názor. Děti sice trošku kňouraly, že chtějí něco do bříška, ale nakonec jsem je přesvědčila, ať si radši dají tatranku z batohu a ještě chvíli vydrží. „Vsadím se, že někde o pár set metrů dál se objeví další stánek s lepší nabídkou,“ uklidňovala jsem je. Jenže opak byl pravdou, prošli jsme ještě nějakou tu trasu a podobný scénář se opakoval – fritéza, zmražené hranolky, klobásy plné éček, a tak dál.
„Já nechci jíst jen olej,“ brblal syn. A já mu musela dát za pravdu. Radši mu nedopřát oběd, než ho cpát polotovary, po kterých mu třeba bude špatně. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme výlet zkrátili a vrátili se do města, kde jsme si našli normální menší restauraci. Děti dostaly poctivou bramboračku a já se směla radovat, že jsme se vyhnuli strašidelnému zápachu fritézy a zvláštnímu oleji.
Může si říkat kdo chce, co chce, třeba někdo rád takové kioskové jídlo. Ale já si myslím, že když už míří na místo, kam chodí hromady lidí, měl by nabízet aspoň maličko pestřejší a kvalitnější výběr. Nemusí to být rovnou bio jídlo, stačil by třeba grilovaný sýr nebo pořádný kus masa a čerstvé pečivo. Ale prostě nic, jen smažený olej všude kolem. Tak jsem si řekla, že si počkám na příště, nebo zkrátka ponesu větší zásobu vlastních housek. Lepší než být vydaná na milost jediného stánku, kam bych jinak musela se skřípěním zubů.
