Článek
Zamilovali se do sebe, když se potkali na horách u kamarádů, a od prvního okamžiku cítila, že s ním dokáže mluvit o všem. Jenže poslední dobou jim to drhne v jedné docela zásadní věci: Soňa je romantická duše, která touží po svíčkách a křehkém dotýkání mezi polštáři. Richard naopak pokaždé přijde se vzrušující myšlenkou: „Pojď, zkusíme to na nádraží ve skladu kol, nebo si stopneme výtah.“
Připomíná jí, že jejich úplně první společné milování stejně proběhlo v autě za večerního deště poblíž chaty u Kokořína. Soňa se tehdy nechala svést spontánností chvíle, líbilo se jí cítit déšť bušící do kapoty a přitom ho líbat. Jenže to se opakovalo i o týden později, a pak pořád – Richard se pokaždé tvářil, že doma v ložnici je to takové usedlé, prý „mají čas na klasiku, až budou oba unavení rodiče.“ Soňa se snažila mu vyjít vstříc, občas se i pobaveně smála jeho nápadům, ale v nitru to cítila jinak.
Těšila se, až se nastěhují do jejich nového bytu v Liberci: vymalovala ložnici, nakoupila jemné povlečení, vybrala romantické dekorace. Doufala, že si tam s Richardem vytvoří hnízdo, kde spolu večer usnou ruku v ruce. Jenže on nasadí pobavený úsměv, ukáže jí bundu a klíče od auta a mrkne: „Dneska veseleji, co říkáš?“ A Soňa už ví, co tím myslí: v noci někde zaparkují nebo se vypraví na nějaké poloprázdné místo. Místo polibků v klidu a vůně svíček cítí spíš nervozitu z toho, že je někdo přistihne.
„Proč tě vůbec neláká klasické milování v našem bytě?“ zeptala se ho nedávno. Jen se uculil a naznačil, že doma spolu žijí denně, tak proč by i noc měla být obyčejná. A kdykoli mu Soňa vyloží, že by si ráda vychutnala dlouhou předehru a něžnou atmosféru, Richard naznačí, že takové „pomalejší tempo“ ho moc nebere. Odvolává se na to, že takhle jsou oba mladí, žádné závazky, a je škoda nezakusit malé „adrenalinové dobrodružství.“
Soňa je z toho rozpolcená. Kamarádkám v práci se stydí říct, že každá intimní chvilka u nich doma končí hádkou – nebo spíš vyhrává Richard, a Soňa pak cítí nepříjemné napětí mezi romantickou touhou a jeho nenasytnou chutí „zkusit další nezvyklé místo.“ Jednou je to kabinka v obchodě s nábytkem, jindy skoro opuštěná chodba v administrativní budově, kde pracuje. Občas Soňa přikývne, ale pak je vystrašená, srdce jí buší vzrušením i hrůzou.
Nedávno to došlo tak daleko, že jí Richard navrhl travnatý pás na střeše parkovacího domu. „Ty ses zbláznil,“ vyhrkla. Začal se smát, vnímal to jako vzrušující hru. Jenže Soňa skoro brečela, že cítí tlak, aby se vzdala romantického snu o dvou vínech na nočním stolku, světle svíček a pomalém laskání.
„Už nevím, co mám dělat. Když řeknu ne, připadám si jako brzda. Když kývnu, sice to občas je zajímavé, ale necítím tu hloubku, kterou milování přinášelo dřív,“ stěžuje si Soňa sama sobě. Bojí se, že je s Richardem čeká budoucnost, v níž se bude cítit jen polovičně šťastná. On o dítěti občas mluví a Soňa si představí rostoucí bříško, ale v hlavě jí jede: „Proboha, už teď nemůžeme najít kompromis, co teprve až přijde mimino?“
Richard to vidí jako malichernost. Tvrdí, že se to vyřeší. „Nevíš, co bude za půl roku,“ říká jí s letmým polibkem. Ale Soňa si není jistá, jestli tuhle jeho „vášeň pro veřejné scény“ jen tak oželí. Zároveň ho miluje a nechce ho ztratit kvůli tomu, že má jiný pohled na místo, kde se mají oddávat svým touhám.
Už si i řekla, že zkusí kompromis: „Co takhle párkrát do měsíce venku, párkrát doma?“ Richard přikývl, ale stejně si brzy vymyslel nějakou bláznivou skulinu. Soňa vzdychla, pak se trochu zasmála, ale dlouhodobě cítí, že potřebuje mnohem víc něhy a klidu než adrenalinu. V duchu se obává, že se jednou Richard nepřestane spokojovat s obyčejným polibkem za zavřenými dveřmi.
A tak se snaží najít, jak z toho ven. „Vážně netoužím trávit další roky pobíháním a strachem, jestli někdo nenatočí naše radovánky na mobil,“ říká si. Ale mlčí, aby partnera neurazila. Doufá, že mluvení pomůže, jenže zkusila to už stokrát. Po chvíli slyší jen: „Buď trošku svobodnější!“
