Článek
Bára pochází z menšího města na severu Čech, kde pracovala jako kosmetička. Robert k nim do salonu jednou přišel doprovodit svoji sestru a dal se s ní do řeči. Padli si do oka a za pár týdnů spolu začali chodit. Jeho rodina žila v úplně jiné části republiky, ve velkém domě v jižních Čechách. Od začátku se vědělo, že jeden z nich bude muset změnit prostředí, jestli chtějí být spolu. K úžasu mnoha známých to byl Robert, kdo se rychle rozhodl odstěhovat k Báře – jemu se líbilo, že je samostatná a ví, co chce.
„Nikdy jsem netušila, že to bude takový průšvih,“ říká Bára. Jeho rodiče i sestra se k ní chovali odtažitě už při prvním setkání. Tehdy to brala tak, že se s ní ještě nestačili seznámit. Doufala, že si časem najdou cestu. Ale roky ubíhaly a v jejích očích se to jen zhoršovalo. Když se poprvé vzali, Robertova matka to komentovala uštěpačně: „Ale jak dlouho ho udržíš, když si o všechno zvládneš říct sama?“ Bára ten posměch nechápala, ale nechtěla nic moc řešit.
Když si pak pořídili společný byt, Robert nebyl schopen se rodině postavit a říct, proč to tak chce. Prostě odjel, věci si odvezl a zůstal s Bárou. Od té chvíle se jeho příbuzní postarali, aby Bára věděla, že za vše může ona. „Chodíme tam každé Vánoce, na rodinné oslavy, a já si připadám jako cizí vetřelec. Jedině jeho teta se se mnou někdy baví normálně, jinak mě pomlouvají – jak prý vařím nebo že pracuju moc hodin. Pochybná nevěsta z maloměsta, která jejich Roberta odtáhla daleko od rodiny,“ vypočítává Bára s úšklebkem.
Nejhorší je, že jim to dávají najevo i u ní doma. Když přijedou na návštěvu, procházejí bytem s kyselými komentáři. „Švagrová si sedne na gauč a hned pronese: ‚No, tohle bych já nevybrala.‘ Tchyně se za ní přidá: ‚U nás měl aspoň vždycky klid. Tady to prý ruší sousedi?‘ Rýpají do všeho, každého detailu,“ líčí Bára. Jednou na ni tchyně křikla, že Robert je jediný syn, a teď se o ně stará kdo? Zřejmě nikdo. Bára se cítila, jako by byla zodpovědná za to, že si Robert vybral život s ní a že nepečuje denně o maminku a tatínka.
Robert tu nevraživost cítí, ale připadá mu, že je to jen dočasné. „Tváří se, že to vyšumí. Jenže takových pět let už uplynulo. Jednou jsem se vážně rozplakala, když tchyně přijela a v kuchyni mi začala přerovnávat potraviny se slovy: ‚Ale no tak, tohle není pro našeho Roberta vhodné.‘“ V ten moment chtěla Bára křičet, ať odejde, ale ovládla se, aby neohrozila vztah.
Říká, že se cítí v pasti: „Mám toho plné zuby, ale bojím se pohádat se s nimi přímo, protože to nechci házet na Roberta. On je moc hodný a spíš tichý. Jenže oni toho zneužívají. A obviňují mě, že ho manipuluju a odtrhla jsem ho od rodiny.“ Nedávno tchyně prohlásila, že Bára je „fúrie, která mu nasadila brouka do hlavy a teď ho vysává“. To Báru totálně vytočilo, ale Robert jen pokrčil rameny a nechtěl se hádat.
Bára neví, co dál. Přeje si, aby aspoň její muž stál za ní a řekl rodičům na rovinu, že ho nikdo nikam netáhl. Zatím se to nestalo, a tak je ve vzduchu stále dusno. „Jako by mě nesnášeli za to, že jsem jim sebrala syna, i když to byl jeho rozhodnutí. Já mám rodiče, co ho milují, nikdy s ním neměli problém. Je mi smutno, že to naopak nefunguje,“ říká se sklíčeným výrazem. Bojí se, že tahle válka, která skrytě probíhá, může poškodit i její vztah s Robertem. Přemýšlí, jestli je lepší omezit kontakty, nebo dál snášet kritiku a doufat, že se jednou promění v toleranci. V tuto chvíli jí to ovšem připadá jako marná naděje.
