Článek
Když mi bylo jedenáct, rodiče se rozvedli a já nevěděl, co se to kolem mě děje. Táta, František, byl poměrně zámožný podnikatel, takže když jsem za ním přijel na víkend, rozmazloval mě drahými dárky. Ale jinak jsem ho nezajímal. U mámy Jany, kde jsem žil většinu času, se naopak každá koruna točila dvakrát. Skoro nic tam nebylo navíc, a já viděl, jak je unavená z věčného přepočítávání peněz. Nakonec se rozbila i poslední iluze o normální rodině, když se ukázalo, že máma si víc rozumí s mým starším bratrem. Ke mně se chovala, jako bych byl pořád jen samá ostuda. „Kdybych tě nemusela živit, mohla bych žít úplně jinak,“ slýchal jsem dost často. A já se kvůli tomu propadal do sebe.
Po základce jsem nastoupil na učňák – vybral jsem si obor kuchař, možná z touhy vypadnout z domova co nejdřív. Tahle škola mě kupodivu fakt chytla, práce s jídlem mi připadala kreativní a zábavná. Najednou jsem byl mezi lidmi, kteří se na mě nedívali s despektem. Dokonce mě napadlo, že bych si po vyučení dodělal maturitu, ale doma se nikdo netvářil, že by mi pomohl, a já postupně ztrácel odvahu. Když jsem se vrátil z praxe a poslouchal výčitky, dostal jsem chuť utéct někam hodně daleko. Tak jsem se jednou před osmnáctými narozeninami sebral, sbalil batoh a odešel do menšího města za kamarádem, který mi nabídl střechu nad hlavou.
Začátky byly drsné. Spal jsem v jedné místnosti na staré rozkládací pohovce, bral jsem noční v restauraci a přes den přivýdělek, kde se dalo. Postupně jsem si pronajal maličký pokoj a cítil se konečně aspoň trochu svobodně. Jenže s nedostatkem peněz přišly dluhy, hromadily se účty za telefon, pak i za byt, a já to řešil pitím. „No a? Žiju si po svém,“ říkal jsem si, když jsem v hospodě utratil poslední drobné. Díky tomu jsem skončil s pár nepříjemnými dluhy, o kterých rodiče nevěděli, a kdyby věděli, jen by se mi vysmáli.
Když se to dostalo do extrému, kdy mi přišla výzva k úhradě a hrozila mi exekuce, probudil jsem se konečně ze svého flákání. Bez nějakého zázemí a podpory jsem začal makat dvojnásobně. Přes den kuchyň, po večerech brigády u známého v bistru. Splácel jsem, co se dalo. „Na nějaké plány zapomeň,“ syčel jsem sám na sebe, když mi z výplaty zbyla sotva stovka na jízdenku. A přece jsem uvnitř pořád toužil mít vlastní podnik, kde budu dělat pizzu podle svého. Platil jsem pronájem, dluhy, a po nocích počítal, jak dlouho mi to bude trvat.
Už jsem myslel, že se mi to nikdy nepovede, když se mi podařilo narazit na pronájem menší pizzerie za slušné peníze. Byl to risk, ještě jsem pořádně nebyl z nejhoršího venku. Ale kamarádi mě hecovali: „Adame, jdi do toho. Vždyť jsi nejlepší kuchař ze všech, koho známe. Jasně že to dáš!“ Tak jsem do toho skočil. Bez podpory rodiny, jen s pár drobnými z vlastních úspor a jednou menší půjčkou, kterou mi dal známý. Začátky byly vyčerpávající. Ráno jsem otevíral pizzerii, večer uklízel.
První měsíce jsem se bál, že se dluhy jen prohloubí, ale postupně přicházelo víc a víc zákazníků. Líbilo se jim, že děláme těsto podle vlastní receptury a přidáváme omáčku z rajčat, která si sami zpracováváme. Ve chvíli, kdy mě přišel navštívit brácha, kterého mezitím mamka dotovala, a já viděl jeho pohled: „Tak on se fakt postavil na nohy,“ došlo mi, že jsem jim ukázal, jak se pletli. Ano, mám jen výuční list, žádnou maturitu. Ale pizzerie nese a já si můžu dovolit větší byt. A hlavně si můžu říkat svůj vlastní šéf.
Rodiče se sem tam ozvou. Táta se přihnal, nabízel mi pomoc, ale já už ho nepotřeboval. Máma? Ta nadále žije s bratrem někde na okraji Prahy a občas mi zavolá, jestli bych nemohl poslat nějaké peníze. „Vy jste přece rodina,“ říká mi, a já si vzpomenu na doby, kdy mě neustále srážela k zemi. Už ale nejsem ten ustrašený kluk, a tak se jen krátce zasměju do telefonu a odmítnu. Dal jsem se dohromady úplně sám, bez nich. Mám na účtě minimum dluhů, z většiny jsem se vyhrabal a můžu si konečně říct, že žiju tak, jak chci já. „Jen s učnákem“ a přesto si nosím domů vlastní výplatu z vlastního byznysu. Je to pro mě krásný pocit a každý den se probouzím s vědomím, že když jsem dokázal tohle, dokážu ledacos dalšího.
