Článek
Jmenuju se Lenka a s manželem Karlem bydlíme u jeho rodičů na venkově ve starém domě, který jsme si zařídili pro sebe. Když jsme se před lety poznali, měla jsem dojem, že jsme sehraný pár – doplňovali jsme se ve studiu i v práci. Vzali jsme se až po dokončení vysoké, ruku v ruce s naivní myšlenkou, že až přijde rodina, bude to jen další společné dobrodružství.
První syn se narodil po několika letech manželství, ale pořád jsme se cítili jistí. Chovala jsem ho v náručí a byla šťastná, že jsme se na toho malého človíčka oba tolik těšili. Karla napadlo, že by nebylo od věci dát synovi i sourozence, a i já jsem si říkala, že odklad nemá smysl. Za kratší dobu se nám narodil ještě druhý syn.
Žila jsem v přesvědčení, že jsme konečně úplná rodina. V té době mi ale začaly padat první střípky růžových brýlí. Ukázalo se, že nevnímáme roli rodičů stejně. Karla vychovali přísní a striktní rodiče, kteří ho vedli k disciplíně a občasné tvrdosti. Já mám původ v rodině, kde se všechno nechávalo plynout.
Ve spoustě věcí se neshodneme, a to od naprostých maličkostí. Třeba když starší syn odmítá dojíst oběd, já jsem ten typ, který mu dá prostor a říká si: „Bude mít hlad, až bude chtít, tak se nají.“ Karel trvá na tom, že co je na talíři, to se sní. Kluci si hrají a rozhazují hračky? „Nech je, ať si najdou vlastní systém…“ já. „Musí mít řád, uklidí vždycky přesně v tolik a tolik,“ on.
Dřív jsme se uměli domlouvat, ale teď se to kolem dětí mění v boj o každý detail. Co hůř, v domě stále bydlí Karlovi rodiče. Jeho matka je učitelka na střední škole a o výchově má vlastní velmi jasnou představu. Samozřejmě souhlasí spíš s Karlem. Já se snažím být trpělivá, nechci se hádat před kluky, ale uvnitř mě se všechno vaří. Karel navíc občas netrpělivě protočí oči: „Prosím tě, jak s nimi chceš fungovat v budoucnu, když jim teď dovolíš všechno?“ přičemž můj názor je, že spíš moc nedovolím, jen k nim přistupuju jinak.
Začalo to nevinně, menší výměny názorů. Časem jsem se přistihla, že i mně ujíždějí nervy a před dětmi zvyšuji hlas na Karla. Nebaví mě dělat dozor ani neustálé vysvětlování. Občas se cítím jako cizinec v cizím domě, kde si všichni myslí, že vychovávat děti přísněji je jediné správné řešení. „Nechci, aby měli z dětství takový pocit svázaných křídel,“ bráním se. Všichni tři se na mě dívají, jako bych byla ztracená v lese.
Začala jsem se budit s úzkostmi, bojím se, co bude ráno. Najdu kluky v slzách kvůli nějaké hlouposti? Nebo se oni dva pohádají s Karlem, a já je budu muset utěšovat? Hodně nocí jsem proplakala, až mě napadá, jestli by opravdu nebylo lepší zkusit žít jinde, sama. Karel je tvrdohlavý, tchyně taky. Já se cítím obklíčená. Občas vyhrožuju rozvodem, i když si nejsem jistá, jestli to myslím vážně.
Naše tchyně nesnáší změny, a kdybychom se pokusili odstěhovat pryč, umím si představit, jak by to roznesla po celé rodině. Karel ovšem také nechce opustit rodný dům a navíc si myslí, že já jsem ta, co dělá z komára velblouda. Jenže kluci rostou a já si říkám, že roky utíkají a brzy z nich budou školáci. A co když se naše rozpory ještě vyhrotí?
„Buď se dohodneme, nebo se ten vztah rozpadne,“ poslouchám sama od sebe v hlavě. Jen nevím, jestli dohoda vůbec existuje. Snažíme se, ale v praxi to končí naštvanými pohledy a polohlasnými poznámkami. Možná je to fakt na ten rozvod… ale mně by přitom stačilo, kdybychom našli společný kompromis a přestali kluky tím věčným sporem o výchovu klátit ze strany na stranu.
