Článek
Bydlím s Lukášem už víc než rok a jsme spolu přes tři roky. Jsem Jarka a vždy jsem věřila, že náš vztah je skoro dokonalý, protože jsme se znali poměrně dlouho a dokázali společně překonat každou drobnost. Letos v létě jsme se poprvé rozhodli odjet na dvoutýdenní dovolenou. Těšila jsem se, že si konečně odpočineme od práce, užijeme si hory a najdeme si čas jen sami pro sebe. Netušila jsem, že to bude připomínat spíš drsnou zkoušku, kterou bych raději nikdy nepodstoupila.
Seznámili jsme se v malé restauraci poblíž banky, kde pracuju. Lukáš tam občas chodil na oběd během krátkých pauz z IT firmy, kde spravuje sítě. Jednou jsem ho polila minerálkou a on se tomu začal smát tak, až mě to rozesmálo taky. Nakonec si košili svlékl rovnou tam a s obřadným gesto mi ji podal se slovy: „Tak mi ji, prosím, vyčisti. Ale na oplátku tě pak zvu na drink.“
Potkali jsme se pak víckrát, padli si do oka a ke konci roku jsme zjistili, že jsme schopní trávit společně skoro každý volný večer. Po dvou letech randění jsme si pronajali maličký byt a sestěhovali jsme se. Ani já, ani on nejsme z bohatých poměrů, tak jsme si k našemu dvoupokojáku přidávali věci postupně a vždy se těšili, jak společně vybereme něco nového.
Když letos přišel Lukáš s návrhem, že bychom měli vyrazit na pořádnou dovolenou, nadchlo mě to. Je to sportovní typ, já taky, tak jsme se rozhodli strávit čtrnáct dní v Česku a procestovat pár krásných míst na Šumavě. Představovala jsem si, jak jezdíme na kole, jíme oběd venku v trávě, večer společně sedíme u ohně a koukáme do hvězd. Jenže už první večer v pronajaté chatě naznačil, že nic nebude tak idylické.
Nevím, co se stalo, ale Lukáš jako by se najednou stal jiným člověkem. „Už se to chystáš zabalit, nebo tu budeš celé dopoledne válet v pyžamu?“ řekl mi s úšklebkem, když jsem chtěla ráno vypnout budík a ještě se chviličku protáhnout. Byl netrpělivý, tvrdil, že „ztrácíme čas zbytečnými řečmi.“ Nakonec jsem si pospíšila a za deset minut jsme vyrazili. Až večer jsem zjistila, že mi vyčítá, jak se prý „usmívám na cizí chlapy“ při procházce, přitom jsem se jen dala do řeči s rodinkou s dětmi, kteří se ptali na cestu. Strašně mě to zabolelo, protože do té doby byl Lukáš žárlivost sama nikdy neprojevoval.
Druhý den to pokračovalo. Lukáš měl v ruce mobil a neustále kontroloval e-maily. Mně vadilo, že si sem tahá práci, a řekla jsem mu, jestli by ho aspoň na chvíli nemohl dát stranou. On vybuchl: „Ty se staráš o to, co dělám já, a sama jsi lenivá, abys vymyslela program na odpoledne?“ Měli jsme se domluvit, jestli zůstaneme u chaty a budeme se jen válet, nebo vyrazíme na kolo. Nakonec z toho byla mizerná tichá hodina, během které jsme oba seděli na opačných stranách verandy a prali se s tím, co se vlastně děje.
Jak plynuly dny, drobné neshody se nabalovaly. Jestli budu radši k vodě, nebo do lesa. Jestli večer strávíme ve dvou, nebo jdeme na pivo se sousedy z vedlejší chaty. Sice jsme se pokaždé usmířili, ale měl tam být prostor pro romantiku a klid, zatímco většinu času jsme byli v sobě jako dva ježci. Nejvíc mě ranilo, když mi Lukáš vyčetl, že „dělám scény kvůli blbostem a chovám se jako malá holka.“ Takové řeči bych od něj nikdy nečekala. Doma jsme si přece rozuměli téměř ve všem.
Když jsme se po čtrnácti dnech vraceli zpátky, měla jsem pocit neúlevy, ale spíš prázdna. Hrozně jsem se těšila na klid, na naše malé prostory, kde jsme byli předtím tak šťastní. Ne na cestu, kterou jsem považovala za vysněnou dovolenou ve dvou. Po návratu se všechno vrátilo do starých kolejí jen zdánlivě.
Oba jsme navenek fungovali: vařili, smáli se oblíbeným seriálům, dokonce jsme párkrát měli i fajn sex. Ale něco se změnilo. Já se cítím nejistě. Lukáš je taky zamlklejší. Když se ho zeptám, „Jsi v pohodě?“, řekne jen: „Jasně, co by mi bylo.“ Ale jeho hlas zní divně, jako by ve mně viděl někoho cizího.
Od té doby uplynul měsíc a nic z té divné pachuti nevymizelo. Nechce se mi věřit, že bychom měli kvůli jedné dovolené rezignovat na celý vztah. Ale opravdu se bojím promluvit. „Nedramatizuješ?“ slyšela jsem v hlavě jeho možnou reakci. Možná, že už mě berou vážně jen moje obavy. A stejně se ptám: „Co když se to stane znovu? Nebo to naznačuje, že ve skutečnosti nejsme tak dokonalí partneři?“
Nechci kvůli čtrnácti dnům v horách zbourat tři roky spokojeného života, ale cítím, že musíme něco udělat. Potřebujeme si říct všechno, co nás tam podráždilo. Jenže se bojím Lukášovy reakce. „Zase děláš bublinu z ničeho?“ mohla by znít jeho věta. Ale jestli nic neřeknu, zůstane to viset mezi námi navždy. A já nechci žít ve vztahu, který si v sobě schovává tichou ránu z jediné dovolené. Jedno je jisté: příští léto si, dokud to nevyřešíme, radši zajedeme na výlet někam na víkend – a možná každý zvlášť.
