Článek
A tak jsem si naordinovala extrém: týden v absolutní tmě. Chtěla jsem ticho a odpočinek, jenže místo nich jsem narazila na hlas – chladný a nemilosrdný – a musela jsem pohlédnout do tváře svému největšímu nepříteli.
Můj svět byl léta perfektně naplánovaný kalendář: porady, deadliny, e-maily, prezentace. Byla jsem hrdá na to, jak málo spím a kolik toho stihnu. Pobyt ve tmě jsem brala jako další položku v task-listu, kterou musím splnit: „Revize duševní hygieny, trvání: 7 dní.“
Když za mnou zaklaply masivní dveře a vše pohltila dokonalá čerň, nejdřív přišla panika. Ticho mi v hlavě dunělo jak kotel. Mozek, zvyklý na nekonečný proud dat, šílel. Představovala jsem si vibrující telefon, ačkoliv ležel doma v šuplíku. První dva dny – naprosté peklo.
Třetí den se přidal někdo další. Hlas.
Nebyl to můj běžný vnitřní společník, s kterým si občas povídám. Tento zněl ostřeji, ledově. A každá věta bodala:
„Zase jen ležíš? Lenochu. K ničemu nejsi.“ „Bojíš se ve tmě? Jsi neschopná.“
Vyděsilo mě to. Halucinace? Snažila jsem se soustředit na dech, ale hlas neustával. Co hůř – jeho výčitky mi zněly nebezpečně povědomě. Byly to stejné jedovaté poznámky, které mě roky bičovaly k přesčasům. Ten hlas nebyl cizí. Patřil mně. Nebo spíš mé potlačené části.
Rozhodla jsem se neutíkat.
„Kdo jsi?“ zašeptala jsem do prázdna.
„Ta, co tě drží nad vodou,“ zasyčel hlas. „Tvůj motor.“
„Motor? Spíš kat,“ namítla jsem. „Ženeš mě do hrobu.“
„Chrání tě!“ vykřikl a náhle zněl vyděšeně. „Zapomněla jsi?“
V tom se mi vybavila scéna z dětství: recitační soutěž, mě bylo osm let, totální okno, smích spolužáků. Stud pálil jako plamen. V té tmě jsem zrudla znovu.
„Tehdy jsem vznikla,“ pokračoval hlas tišeji. „Přísahala jsem, že to už nezažiješ. Když budeš nejlepší, nikdo tě nezesměšní. Úspěch je tvé brnění – a já ho vytvářím.“
Došlo mi, že ta tvrdost vychází ze strachu. Z dětské verze mne samé, která převzala velení a nenaučila se zvolnit.
Přepadl mě ohromný soucit.
„Děkuju,“ špitla jsem a rozplakala se. „Snažila ses. Ale už to zvládnu sama.“
Hlas umlkl. Zbytek pobytu jsem strávila v klidné, laskavé tmě. Když sedmý den dovnitř vklouzlo první světlo, neznamenalo jen konec terapie – bylo to, jak bych opustila svoje vlastní vězení.
Hlas v hlavě občas ještě slyším: když jsem unavená, ve stresu. Ale už se ho nebojím. Když promluví, poděkuji mu za jeho bdělost, zvolním a udělám si čaj.
Velké bitvy nekončí zničením protivníka, ale pochopením, proč bojuje. A někdy zjistíme, že po celou dobu bojoval na naší straně.
