Článek
Na tu akci jsem se chystala s radostí. Oblékla jsem si oblíbené šaty, pohrála si s líčením a těšila se, jak s kolegy oslavíme měsíce dřiny. Firma pronajala stylový klub v centru; vše bylo „na podnik“ – gesto, které mělo říkat: vážíme si vás.
Náš šéf, charismatický čtyřicátník, byl ve svém živlu. Obcházel skupinky, plácal po zádech, rozdával vtípky. Vždycky se tvářil jako ten „cool šéf“, co stírá hranice mezi ním a jeho podřízenými. My ženy jsme ale cítily, že pod tou vrstevnicí kamarádského šéfa se skrývá něco slizkého: pohledy o pár vteřin delší, dvojsmyslné komplimenty. Všichni to tušili, nikdo to nepojmenoval. Až do toho večera.
Stála jsem u baru, čekala na drink a smála se s kolegyní. Hudba hrála hlasitě, atmosféra byla uvolněná. Najednou jsem za sebou ucítila jeho dech prosycený whisky. „Nikolko, parádní výkon tenhle měsíc,“ pronesl a položil mi ruku na bedra. Dřív než jsem stihla reagovat, sjel níž a stiskl mi zadek.
Čas se zastavil. Úsměv mi zmrzl na rtech, cítila jsem se jako věc, se kterou si může dělat, co chce, protože je šéf. Pokusila jsem se ucuknout, ale jeho stisk zesílil. „Dneska ti to vážně sekne,“ zasyčel mi do ucha a mně se zvedl žaludek.
Trvalo to pár vteřin, mně připadly jako hodiny. Vytrhla jsem se mu a beze slova utekla na toaletu. Schovala jsem se v kabince, dlaně na studených kachlích, snažila se popadnout dech. Cítila jsem směs vzteku, ponížení a bezmoci. Pro mě bylo po večírku.
Ráno v kanceláři jsem seděla u stolu s knedlíkem v krku. Představa, že ho potkám na chodbě a uvidím jeho falešný úsměv, byla nesnesitelná. HR? Stížnost? Vždyť by mě smetl.
V devět mi přistál e-mail s předmětem „Včerejší večer“. Srdce se mi rozbušilo. Zpráva nebyla jen pro mě – v kopii byla HR manažerka, ředitel firmy a dvě kolegyně z týmu, Klára a Petra. Odesílatel anonymní.
„Včera ve 22:15 u hlavního baru se vedoucí oddělení Jan Novák dopustil sexuálního obtěžování podřízené Nikoly. Incident viděly kolegyně Klára a Petra. Žádáme okamžité prošetření.“
Zůstala jsem zírat na monitor. Nebyla jsem sama. Někdo to viděl – a ROZHODL se jednat.
Do deseti minut se u šéfovy prosklené kanceláře střídali lidé. Nejprve HR, pak sám ředitel. Za sklem šéf mával rukama, ale bledl.
Po hodině ticha dorazil další e-mail, tentokrát od ředitele a celé oddělení ho mělo v kopii: náš šéf si s okamžitou platností bere „dlouhodobé volno ze zdravotních důvodů“. Všichni věděli, co to znamená – už se neukáže.
Zvedla jsem oči od monitoru. Ke stolu přišly Klára a Petra. Nepadlo jediné slovo. Klára mi položila dlaň na rameno, Petra se usmála. V tom jednoduchém gestu bylo všechno – solidarita i odvaha.
