Článek
Když jsem se před dávnou dobou seznámila s Jiřím, všechno se zdálo úžasné. Bylo mi něco málo přes dvacet, byla jsem nezkušená, on o pár let starší. Hned jsme se nastěhovali k sobě a během pár let spolu založili rodinu. Dnes mi je čerstvě čtyřicet, Jiřímu šestačtyřicet, máme tři děti, staršího syna a dvojčata. Někdo by řekl, že žijeme normální a spokojený život.
Když se ohlédnu, uvědomím si, že to v sexu s Jiřím nikdy úplně neklapalo. Na začátku se trochu snažil, občas přišlo i na orální potěšení, ale rychle to vyprchalo. Nikdy se mě neptal, jestli jsem dosáhla vrcholu, nikdy moc neřešil, co cítím. Snažila jsem se to brát jako drobnou nedokonalost, kterou vyváží rodinná pohoda. Jenže časem se z té „drobné nedokonalosti“ stal balvan, který mě teď drtí.
Sex u nás probíhá sotva jednou za několik týdnů a většinou skončí během chvilky. Mám spočítáno, že když Jiří zintenzivní přirážení, napočítám sotva do stovky a je hotovo. Pak mě poplácá po ramenou, někam odběhne a spustí počítač, jako by nic. Někdy to dokonce bolí, protože mi chybí jakákoliv předehra, a já se pak musím uspokojit sama.
Naše děti jsou už větší, takže mám teď víc času přemýšlet o sobě. Dřív jsem se vymlouvala na vyčerpání. Jenže před časem jsem se rozhodla změnit životní styl a dala jsem dolů hodně kil. Najednou mám postavu, se kterou bych ráda experimentovala a užívala si i důvěrnosti. Jsem otevřená nápadům, ale moje nadšení končí na Jiřího naprosté nevšímavosti.
Zkoušela jsem s ním promluvit. Řekla jsem: „Víš, já orgasmus sama mám, ale s tebou ho mít nedokážu.“ On jen pokrčil rameny: „Některé ženy to tak mají, nedá se nic dělat.“ Tím bylo hotovo. Připadala jsem si jako nezajímavá figurka, která prostě funguje jako manželka a má držet krok.
Před pár měsíci mě potkala věc, za kterou se stydím. Na pracovní akci jsem podlehla kolegovi. Nebylo to jen pár hloupých drinků, spíš se mi rozplynuly zábrany a já vybuchla do úplně jiného světa. S ním jsem zažila tolik rozkoše, až jsem nevěřila, že jsem to pořád já. Pro kolegu to taky nebyla jen nějaká povrchní záležitost, přál si v tom pokračovat. Já to odmítla: „Ne, tohle nechci, nejsem ta, co žije dvojí život.“ Ale v hlavě mi to zůstalo. Zjistila jsem, že nejsem „ženou bez orgasmu“, že to s někým jiným jde.
Nechci rozvod, nechci rozbíjet rodinu, děti by to nechápaly. Ale žiju v manželství, kde manžel o pořádné milování snad vůbec nestojí, nebo ho bere jen jako svou chvilkovou potřebu. Přemýšlím, jak mu znovu povědět: „Potřebuju víc, chci, abys věděl, že ještě nežiju v důchodu.“ Jenže ho nic netrápí, cítím, jak mu to vyhovuje. Doma jsem hospodyně, v posteli povinnost.
Když jsem jednou objevila odvahu, řekla jsem mu, že bych uvítala třeba i dovolenou jen pro nás, abychom se soustředili na sebe. Překvapeně na mě zíral: „K čemu toje? Vždyť to funguje, ne?“ Tak jsem mlčela a řekla si, že aspoň jednou si pořídím hezké prádlo. Reakce nulová, možná jen zdvižené obočí a poznámka, proč tak utrácím.
Vím, že mnozí žijí ještě v horších situacích, a nechci se tvářit jako chudinka. Ale cítím, že mám právo na plnohodnotný život, když už jsem jen jednou na světě. Nechci další nevěru, ta mě sama šokovala, ale aspoň dokázala, že pokud je snaha, můžu prožívat věci, o kterých jsem dřív jen četla.
Někdy ve sprše zavřu oči, vzpomenu na tu jedinou noc a je mi do breku: „Tak takový mohlo být moje manželství.“ Ale on to tak nechce. Tváří se, že mně to prostě není dáno. Jenže já už vím, že je.
