Článek
Seděla jsem na vrzající koženkové židli v čekárně ordinace a v hlavě si opakovala svůj výstup. Únava, závratě, občasné brnění v prstech. Znělo to dostatečně neurčitě a zároveň dostatečně vážně na to, aby mě poslal na dva týdny domů. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech jsem byla expertkou na předstírání, že je všechno v pořádku. Teď jsem to jen potřebovala otočit a předstírat, že v pořádku není vůbec nic.
Doktor Kučera byl muž s unavenýma očima a dokonale profesionálním výrazem. Vyslechl si můj seznam potíží, mlčky přikyvoval a dělal si poznámky. Změřil mi tlak, poslechl si srdce. Jeho klid mě znervózňoval. Čekala jsem rychlý proces, ale on se tvářil, jako by řešil případ pro lékařskou učebnici.
„Takové symptomy nemůžeme podcenit, paní Ludmilo,“ řekl nakonec svým monotónním hlasem. „Samozřejmě vám neschopenku napíšu, ale musíme zjistit, co za tím je.“
Otočil se ke svému počítači, chvíli něco psal, a pak otočil monitor na mě. „Na základě toho, co popisujete, mám podezření na jednu věc. Podívejte se.“
Na obrazovce svítil článek z nějaké online lékařské encyklopedie. Nadpis zněl: „Chronický neurosenzorický astenický syndrom (CNAS)“. Pod ním byl seznam symptomů. Únava, závratě, poruchy citlivosti v končetinách. Všechno, co jsem mu řekla, tam bylo, černé na bílém.
Pak jsem sjela pohledem níž, k odstavci „Prognóza“. Stálo tam: „Onemocnění má progresivní charakter, často vede k trvalé invaliditě a výraznému snížení kognitivních funkcí. Léčba je pouze symptomatická a zaměřuje se na zpomalení nevyhnutelné degenerace nervového systému.“
Zalapala jsem po dechu. To nemůže být pravda. Co když mé tělo skutečně volalo o pomoc a já si toho jen nevšimla? Ta lež, kterou jsem si tak pečlivě připravila, se najednou jevila jako děsivá, nechtěná pravda.
Odešla jsem z ordinace s neschopenkou v roztřesené ruce a s pocitem, že mi právě někdo podepsal rozsudek smrti. Celou noc jsem nespala. Každé píchnutí, každé zakolísání bylo najednou potvrzením diagnózy.
Druhý den ráno, po probdělé noci plné googlení a paniky, mi to ale došlo. Ta diagnóza byla až příliš dokonalá. Ten syndrom byl tak vzácný a jeho popis tak vágní, že se na něj dalo napasovat cokoliv. A ten pohled doktora Kučery… ten klid nebyl profesionalita. Byla to krutá, pobavená lhostejnost.
Vrátila jsem se do jeho ordinace. Bez objednání, bez klepání. Seděl za svým stolem a ani nevzhlédl.
„Zapomněla jste si recept?“ zeptal se bez zájmu.
„Nezapomněla,“ řekla jsem a položila před něj tu vytištěnou diagnózu. „Včera jste ze mě udělal umírajícího člověka.“
Podíval se na mě a v jeho unavených očích se objevil záblesk něčeho, co jsem poznala. Byl to zájem.
„Lhala jsem vám, doktore,“ pokračovala jsem. „Všechny ty symptomy jsem si vymyslela. Jsem jen vyhořelá ženská, co potřebuje volno. Ale vy… vy jste mi nelhal, že? Vy jste vzal moji lež a dal jí jméno. Našel jste skutečnou, existující nemoc, která na ni pasuje. To je vaše hra, že? Hrajete si na Boha. Trestáte simulanty tím, že jejich lži proměníte v děsivou pravdu.“
Konečně se na mě plně podíval. A usmál se. Nebyl to milý úsměv.
Dívala jsem se na toho arogantního, nebezpečného muže a strach byl pryč. Nahradil ho ledový klid.
„Děkuji vám, doktore,“ řekla jsem a on se samolibě usmál. „Děkuji, že jste mi ukázal, jak hluboko jsem klesla, když jsem byla ochotná lhát, abych utekla před svými problémy.“
„A teď já na oplátku ukážu něco vám,“ pokračovala jsem a můj hlas byl najednou pevný. „Třeba to, jak bude lékařská komora reagovat na nahrávku, ve které se lékař přiznává, že svým pacientům úmyslně dává falešné, děsivé diagnózy jako součást svého soukromého psychologického experimentu. Řekla bych, že jejich diagnóza vašeho stavu bude ‚ukončení praxe‘.“
Jeho úsměv zmizel. Poprvé v jeho očích byla skutečná, nehraná emoce. Strach.
Žádnou nahrávku jsem neměla. Ale než mu to dojde, zažije stejnou noc bez spánku jako já. Je to spravedlivé? Nevím, ale cítila jsem se skvěle.
