Článek
Notářská kancelář byla přesně taková, jak si ji představujete. Vzduch byl těžký, prosycený vůní starého papíru a slabé kávy. Na stěně tikaly starožitné hodiny a jejich zvuk jen podtrhoval napjatou atmosféru. Seděla jsem na tvrdé židli a nervózně si uhlazovala sukni. Vedle mě seděl Petr, o pět let starší, a netrpělivě poklepával propiskou o desku stolu z tmavého dřeva.
Naše matka zemřela před půl rokem, otec už před deseti lety. Vždycky jsme byli normální rodina. Dva sourozenci, milující rodiče, dům na maloměstě. I když, teď když o tom přemýšlím, Petr byl vždycky ten „pravý“ syn. Podobný na tátu, hrdý na jméno Novotný. Já jsem byla jiná. Tmavovlasá, tmavooká, v rodině plné modrookých blonďáků. „Celá prababička z matčiny strany,“ říkávala máma vždycky, když se někdo podivil. A já jí to věřila.
Notář, muž s unavenýma očima a monotónním hlasem, před nás položil hromadu papírů. „Tak, tady máme všechny potřebné dokumenty. Poprosím vás o kontrolu údajů, než budeme pokračovat. Zde jsou vaše rodné listy a občanské průkazy.“
Mechanicky jsem sáhla po papírech. Občanku jsem znala, ale na rodný list jsem se nepodívala roky. Byl to jen formalita. Přejela jsem očima řádky. Jméno: Věra Novotná. Datum narození: sedělo. Místo narození: sedělo. Jména rodičů…
Zastavila jsem se. Srdce mi vynechalo úder.
Matka: Anna Dvořáková. Otec: neuveden.
Zamrkala jsem. Musí to být omyl. Nějaká administrativní chyba. Podívala jsem se na bratrův rodný list, který ležel vedle. Matka: Eva Novotná. Otec: Karel Novotný. Všechno správně. Znovu jsem se podívala na svůj. Ta cizí jména tam pořád byla.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Petra. Čekala jsem v jeho tváři stejné zmatení. Ale on tam jen seděl, díval se na desku stolu a na jeho tváři byl výraz, který jsem dobře znala – směsice viny a jakési tiché nadřazenosti. On to věděl.
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se notáře, ale pohledem jsem propalovala bratra. Hlas jsem měla slabý a roztřesený.
Notář se podíval na dokument. „Podle všeho jste byla osvojena, paní Novotná. Zde je záznam o osvojení z roku 1972.“
Osvojena. To slovo znělo jako nadávka. Podívala jsem se na Petra, který konečně zvedl hlavu. V jeho očích nebyl žádný šok. Jen únava. Vstala jsem. „Musím na vzduch.“
Vyšla jsem z budovy a opřela se o oprýskanou studenou zeď. Svět se se mnou točil jako na horské dráze. Všechno, co jsem si o sobě myslela, byla lež. Všechno bylo falešné.
Petr vyšel za mnou. Stál pár kroků ode mě a mlčel.
„Tys to věděl,“ řekla jsem bez obalu. Nebyla to otázka.
Chvíli mlčel a pak tiše přikývl. „Ano.“
„Jak dlouho?“
Povzdechl si. „Asi od patnácti. Náhodou jsem našel papíry, stejně jako ty teď. Máma mě donutila přísahat, že ti to nikdy neřeknu.“
„Proč?“ vyhrkla jsem. „Proč by mi to tajili? Celý život?“
„Chtěli tě chránit,“ řekl a v jeho hlase byla zvláštní směs lítosti a obhajoby. „Máma říkala, že jsi naše. Že na krvi nezáleží. Bála se, že bys ji přestala mít ráda. Že bys chtěla najít… ji.“
„Tu Annu Dvořákovou?“ jméno mi šlo ztěžka přes rty. „A ty? Proč jsi mlčel i potom, co umřeli?“
Petr se mi konečně podíval do očí. „Protože jsem jí to slíbil. Z kanceláře notáře jsem odešla. Nechala jsem tam Petra, ať to dořeší. Bloudila jsem ulicemi a připadala si jako duch. Kdo jsem? Jsem Věra Novotná? Nebo jsem dcera nějaké Anny Dvořákové, o které nic nevím? V padesáti dvou letech jsem se stala sirotkem podruhé.
