Článek
Bydlím v jedné menší obci na Vysočině, s manželem a dospělou dcerou. Vždy jsem měla pocit, že jsem silná a zvládnu všechny potíže. Ale pak přišla zpráva, kterou bych nečekala ani ve zlém snu. Je to pár let nazpátek, ale v paměti se mi to přehrává, jako by to bylo včera. Při běžné prohlídce mi doktor řekl, že se mu cosi nezdá a raději mi udělá podrobnější vyšetření. V tu chvíli jsem ještě zůstávala klidná, říkala jsem si: „Naďo, nejanči, určitě je to planý poplach.“
Dopadlo to jinak. Vzali si mě stranou a klidně, ale přísně vysvětlili, že je to rakovina. Zprvu jsem vůbec nevěřila vlastním uším. Pořád se mi zdálo, že slyším cizí hovor. Nedokázala jsem vnímat jedinou větu. Domů mě musel odvézt manžel, protože se mi rozklepala kolena a myslela jsem, že omdlím. Bez přehánění.
„Skončí to, než se pořádně nadechnu, co když tady nezůstanu pro svého muže a dceru? A kdo jim pomůže, když já tu nebudu?“ Začaly mě pronásledovat ty nejhorší obavy. Člověk si před rakovinou připadá bezmocný a prázdný.
Musela jsem překopat pracovní i osobní život. Pendlovala jsem mezi nemocnicí v nedalekém městě, domovem a neustálým vyšetřeními. Léčba byla vyčerpávající, ztrácela jsem sílu, chuť k jídlu, dokonce i elán do života. Poprvé v životě mě opravdu přepadl strach ze smrti. Představovala jsem si, jak všichni kolem mě ještě dlouho budou potřebovat… a já se třeba nedočkám příštích Vánoc. Zmítaly mnou depresivní myšlenky, přitom jsem se vždycky považovala za optimistku.
A pak jsem začala potkávat ženy, které už měly recidivu, a přesto se usmívaly. Některé se v čekárnách držely za ruce se svými muži, jiné s dětmi, a z každé z nich vyzařovalo něco zvláštně silného. Pochopila jsem, že to nevzdaly a nezhroutily se. I já si řekla: „Naďo, nadechni se. Musíš to zkusit.“
Týdny chemoterapií se vlekly. Vlasy mi padaly v chomáčích, tělo bolelo a já v zrcadle viděla úplně jinou ženu. Zpočátku mě to ničilo a vlastně jsem se pohledu do zrcadla vyhýbala. Pak mě manžel naučil brát i tuhle podobu jako momentální stav, který jednou skončí.
Každá dobrá zpráva v podobě menšího nádoru nebo příznivých výsledků byla jako malé vítězství, které jsme doma oslavili. Třeba dobrou večeří, i když já moc jíst nemohla. Nebo jsme si sedli s hrnkem kakaa na verandu, dívali se na západ slunce a jen tiše byli spolu.
„Minulá Naďo, abys věděla: jednou to dopadne líp, než čekáš. Prožiješ ještě tolik krásných věcí, že na všechen ten děs nebudeš chtít ani vzpomínat.“
Dnes uplynulo několik let, jsem zpátky ve svém zaměstnání, vyřizuju požadavky klientů, starám se o rodinu, výlety a zahrádku. Znovu jsem se naučila vážit si obyčejných věcí, jako je vůně posečené trávy nebo ranní káva. Už neztrácím čas zbytečnostmi. Prach na skříni mě nerozhází a vůbec neřeším, zda je všechno dokonalé. Přežila jsem a cítím, že to samotné je malý zázrak.
Kdyby se zas něco přihodilo, už se nevzdám. Vím, že existují cesty, jak bojovat dál. Nebudu lhát, že to bylo lehké. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy prožila. Ale zvládla jsem to a mám před sebou další kus života, který si plánuju užít.
„Drahé minulé já, už vím, že i když tě lékaři vyděsí k smrti, uděláš, co budeš muset, abys tu strašlivou nemoc přemohla. Rozhodně se neboj, tvůj život za to stojí. Není to klišé, ale pravda. Mám tě ráda a nikdy to nevzdám.“
