Článek
Žiju v menším městě na jihu Čech, a i když tu za roky zná každý každého, dosud se mi dařilo si své soukromí chránit. Málokdy jsem kolegům ve firmě prozrazovala něco z osobního života. Věděli jen základ: jsem vdaná, manžel má ordinaci praktického lékaře a máme dvě děti na druhém stupni. Zbytek jsem si nechávala pro sebe.
Ve firmě panuje přátelská atmosféra, ale kolegové jsou buď o dost starší, nebo naopak čerstvě po škole. Nemáme moc společného, takže je ani nenapadne mě zpovídat o dětech či mém muži. Prožívala jsem takové tiché štěstí, že se nikdo neptá na podrobnosti. Vždycky jsem se držela zásady: „Práce je práce, rodina je rodina. Nemíchat to.“
Občas jsem přece jen někomu zmínila, že manžel Petr má o pár let mladší sestru, která je rozvedená a s malým synem bydlí ve vedlejší vesnici. Jenže netušila jsem, že tahle informace se mi jednou vymstí. Švagrová Tereza je typ člověka, co dovede rozehnat jakoukoliv nudu. Směje se nahlas, srší vtípky a kam přijde, tam je středem pozornosti. Když zkrachovala poslední firma, ve které pracovala, upadla do celkem mizerné situace. Až do loňska se jen tak protloukala brigádami.
Před pár měsíci si posteskla, že už je zoufalá. „Víš, Míšo, já se bojím, že mě kvůli starostem o malého nikde nevezmou. Nemůžu od něj utíkat na noční nebo dlouhé směny a nikdo nechce asistentku s dítětem.“ Při jedné rodinné večeři se do toho vložil můj manžel: „Vždyť jsi říkala, že u vás hledají někoho do podatelny. Třeba bys Tereze mohla pomoct.“ Tak jsem kývla, že se v práci zeptám. Kolegyně od nás skutečně odešly a vedení nutně hledalo náhradu. Šéf souhlasil a Terezu vzal do zkušební doby.
Byla jsem ráda, že jsem mohla švagrové pomoct. Napadlo mě, že jsem současně trochu riskla svoje soukromí, ale říkala jsem si, že Tereza snad nebude vykládat každému cizímu, co se u nás doma děje. Jenže jsem málo znala její povahu. Během dvou týdnů se u nás zorientovala rychlostí blesku. S každým si podala ruku, stihla se setkat mimo pracovní dobu s několika kolegy na kávě a docela brzy se s nimi „zapovídala“. Milé, pokud by nezabředla do detailů.
Když pak ke mně přišla nová kolegyně Radka a pošeptala: „Tak co, už máš vybrané letní tábory pro dvojčata, jak se o tom Tereza zmiňovala?“ zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Proč tohle probírají mezi sebou? Hlavou mi problesklo, že nemám dvojčata, ale starší dcera a syn jsou věkově blízko, tak to nejspíš Tereza zmotala. Vymluvila jsem se, že asi jde o omyl. Jenže to byl začátek.
Další den si mě odchytla paní z účtárny a s úsměvem mi gratulovala k manželovu údajnému úspěchu, prý by měl otevírat novou pobočku, a že to bude „pořádný balík do rodinné kasy“. „Tak to slyším prvně,“ vyhrkla jsem a bylo mi víc než trapně. Tereza ráda přikrášluje historky. Smůla je, že se to týká i nás.
Možná by se z venku zdálo, že Tereza pomlouvá nebo má zlý úmysl, ale to ne. Ona je v jádru zlatý člověk, jenže každé poznámce o rodině přidá barvitou omáčku, a ještě to vsadí do kontextu, který vůbec není pravdivý. Lidem nic zlého nepřeje, jenže kolem sebe vytváří atmosféru plnou polopravd a historek, které se mě osobně dotýkají.
Řekla jsem jí důrazně, že mi vadí, když šíří naše rodinné záležitosti. Ona se rozesmála: „Ale vždyť to myslím dobře, neříkám nic špatného, jen si povídám. Všichni jsme jako jedna parta, no ne? A já se přece nestydím za to, že jste moje rodina.“ Jenže já se stydím za to, že teď každý řeší, jestli opravdu plánujeme novou přístavbu, zda manžel odchází pracovat do soukromé kliniky, jestli nepotřebuju půjčit zahradníka.
Začínám toho litovat. Už jsem byla v pokušení jít za šéfem a požádat o přesun na jiné oddělení, ale bojím se, že Tereza by tam měla taky přístup, protože se s každým brzy skamarádí. Nebo ještě hůř: stane se oblíbenkyní, a já si budu připadat, že všichni za zády sledují můj život. Mám obavy, že pokud jí něco řeknu ostře, bude nešťastná. Je to moje švagrová a vím, že to nemyslí zle. Ale moje soukromá zóna je pryč a bojím se, že s Terezou ve firmě už se nikdy nevrátí.
