Článek
Jmenovala se Jadwiga Dzido. Ještě před rokem to byla veselá, cílevědomá studentka farmacie s celým životem před sebou. Narodila se v polském městečku do rodiny lékárníka. Jako malá ráda pomáhala matce v místní lékárně – mezi vůní bylinek a třpytivými lahvičkami s tinkturami snila, že jednou bude léčit nemocné.
Netušila, že místo toho se sama stane obětí zvráceného lékařského pokusu. V září 1941 ji zatklo gestapo za odbojovou činnost a poslalo do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Netušila, že právě tady se za několik měsíců ocitne tváří v tvář novému druhu hrůzy.
Už během prvních měsíců v táboře poznala hlad, krutost dozorců i mrazivý strach o život. Viděla umírat spoluvězeňkyně na nemoci a vyčerpání. Každý den musela nastoupit k úmornému rannímu apelu a hodiny nehybně stát v lezavém chladu. Poté následovala dřina v táborové továrně až do naprostého vyčerpání.
Jídlo? Jen miska řídké šedé polévky denně a kousek okoralého chleba. Přesto si s ostatními ženami po nocích šeptala modlitby a polské ukolébavky – drobné záblesky lidskosti uprostřed pekla. Nic z toho ji ale nemohlo připravit na to, co mělo přijít.
Bylo sychravé podzimní ráno a nad apelplacem Ravensbrücku se válela mlha, když při nástupu zaznělo Jadwigino číslo. Ta jiskra naděje v ní rázem pohasla. Jadwiga a několik dalších polských vězeňkyň dostaly rozkaz nastoupit k „lékařskému zákroku“.
Nikdo jim nic nevysvětlil – co s nimi hodlají udělat? Esesáci je mlčky odvedli na ošetřovnu a přikázali jim lehnout si na studená kovová lůžka. Teprve když do místnosti vstoupili muži v bílých pláštích s ostrými nástroji v rukou, došlo ženám, že se staly pokusnými králíky.
Karl Gebhardt
Jadwiga sevřela pěsti, když jí dvě asistentky přivázaly ruce a nohy k posteli. Z vedlejšího lůžka už se ozýval nelidský křik jiné oběti – nebyla sama, kdo právě procházel peklem. Slzy bolesti jí vytryskly ve chvíli, kdy skalpel zajel hluboko do jejího pravého stehna. Operatér záměrně řezal bez uspání.
Do otevřené rány jí lékaři nasypali hrst hlíny, úlomků skla a špinavých třísek – smrtící koktejl nečistot, který měl vyvolat těžkou infekci. Jadwiga křičela, a pak náhle zmlkla, když ji milosrdné bezvědomí vyrvalo z mučení.
Nyní, o několik dní později, se probrala s vysokou horečkou a nohou obalenou v silné vrstvě sádry. Z rány pod obvazy se šířil hnisavý zápach a bolest byla tak krutá, že měla pocit, jako by jí v těle kolovalo rozžhavené olovo. Kolem sebe slyšela tiché vzlyky dalších zmrzačených žen. Některé prosily Boha o smilování, jiné jen nehybně zíraly do stropu – oči prázdné, tváře křídově bledé.
Během následujících dnů se z každé minuty stal boj o přežití. Infekce v tělech obětí zuřila a stoupající horečky přiváděly ženy na pokraj deliria. Občas se v baráku objevila dvojice lékařů, aby zkontrolovala své „dílo“. Polovině žen při zákroku zkusili podat nový zázračný lék – žlutý prášek sulfonamidu nasypaný do rány. Ostatní nechali bez jakékoliv léčby.
Během těchto vizit bylo patrné, že několika „šťastnějším“ pacientkám se s pomocí prášku dařilo vzdorovat sepsi o něco déle; naproti tomu ty bez léčby rychle upadaly do bezvědomí. Lékaři si vše chladně zapisovali – u které z pacientek horečka pomalu ustupuje a u které naopak život vyprchává.
Jadwize ani v horečnatém oparu neuniklo jedno slovo, které mezi sebou lékaři pronesli: „sulfonamid“. Jako studentka farmacie ten název dobře znala – šlo o moderní lék proti bakteriálním infekcím. Hořce absurdní osud: ona, která toužila léčit druhé, se teď sama stala mučeným objektem medicínského pokusu.
Tímto mučením však lékaři nesledovali jen kruté rozmary. V pozadí pokusu stál příběh, který se odehrál daleko od Ravensbrücku – v Praze, několik měsíců předtím.
Dne 27. května 1942 se v pražské Libni ozvala ohlušující exploze. Českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten pověstný „Pražský kat“ se po městě často vozil v otevřeném voze. Věřil totiž, že „jeho“ Češi se neodváží pozvednout proti němu zbraň.
Navzdory přímým nařízením z Berlína jezdil Heydrich po Praze bez pancéřování a bez ozbrojeného doprovodu – jako by se chtěl své moci vysmát. V ostré zatáčce v Kobylisích explodovala bomba hozená na jeho černý Mercedes.
Ostrá střepina z karoserie vozu se zařízla Heydrichovi do boku a vážně ho zranila. Heydricha ihned převezli do nemocnice na Bulovce, kde podstoupil operaci. Několik dní poté se zdálo, že se z rány zotavuje. Pak se však jeho stav náhle prudce zhoršil.
Dne 4. června 1942 – osm dní po útoku – Reinhard Heydrich nečekaně zemřel. Příčinou smrti byla nejspíš rozsáhlá infekce. V hluboké ráně v boku se mu rozvinula otrava krve, způsobená nečistotami, které do těla pronikly při výbuchu.
Například výplň sedaček jeho auta tvořily koňské žíně nasáklé špínou; drobné kousky tohoto materiálu pronikly až do Heydrichových vnitřností. Lékaři mu navíc při operaci odstranili poškozenou slezinu, čímž ještě více oslabili jeho imunitu. Kombinace těchto faktorů se stala osudnou.
Pro nacistické vedení to byl šok a důvod k zuřivosti. Heydrich patřil k nejmocnějším mužům Říše – jak se mohlo stát, že padl za oběť „obyčejné“ infekci? Hněv dopadl i na jeho ošetřujícího lékaře, profesora Karla Gebharta. Toho do Prahy krátce po atentátu poslal osobně Heinrich Himmler, aby na léčbu dohlédl.
Gebhardt byl Himmlerův dlouholetý přítel a vyhlášený chirurg ve službách SS. Měl zajistit, že protektor bude v bezpečí a uzdraví se. Jenže nestalo se. Reinhard Heydrich zemřel přímo pod Gebhardtovýma rukama – a v Berlíně se horečně hledal viník.
Po Heydrichově smrti se začalo spekulovat: pochybil lékař? Nebo dokonce nechal prominentního pacienta zemřít schválně? Gebhardt totiž při léčbě nepoužil sulfonamid – nový lék, považovaný tehdy za převratný prostředek proti infekci.
Přitom každý německý voják nosil v polní lékárničce žlutý prášek sulfonamidu s instrukcemi nasypat ho do rány při zranění, aby se předešlo sněti. Proč tedy tento „zázračný“ prášek nedostal i sám Heydrich?
Gebhardt patřil k lékařům, kteří účinky sulfonamidů zpochybňovali. Věřil více skalpelu než práškům. Tím možná připravil Heydricha o poslední šanci na přežití. Himmler a další špičky SS zuřili. Nad Gebhardtem viselo těžké podezření z nekompetentnosti – ne-li přímo zrady.
Místo okamžitého trestu však dostal Gebhardt ještě jednu možnost, jak očistit své jméno. Himmler mu osobně povolil provést „vědecký“ experiment, který by definitivně prokázal, zda sulfonamid skutečně dokáže zachránit život při těžkém zranění. Byla to Gebhardtova poslední příležitost – kdyby selhal, čekal by ho nepochybně exemplární trest. K dispozici k tomu dostal „materiál“ v podobě 74 polských vězeňkyň z Ravensbrücku.
Ravensbrück sice původně nesloužil k masovému vyhlazování, přesto tam do konce války zahynulo přes 90 tisíc žen a dětí – mezi nimi i české osobnosti Milena Jesenská či Jožka Jabůrková. V létě 1942 však toto peklo čekalo ještě nové dějství hrůzy.
Nelidský experiment trval několik měsíců a Gebhardt během něj dál stupňoval krutost, jen aby získal „přesvědčivá“ data. Zpočátku se totiž infekce v uměle vyvolaných ranách nerozvíjela podle očekávání. Prvních patnáct pokusů provedli lékaři na mužských vězních, ale gangrénu se u nich navodit nepodařilo.
Proto u žen zvýšili dávky bakterií na čtyřnásobek a v některých případech záměrně přiškrcovali přívod krve k ráně, aby se vytvořily podmínky jako na bitevním poli. Šéf SS Himmler netrpělivě naléhal na rychlé závěry a dokonce navrhl, aby Gebhardt postřelil ženy přímo do nohou – to však chirurg nakonec neudělal.
Výsledek? Žádný přesvědčivý doklad, že by sulfonamid zachránil Heydrichův život, se nepotvrdil. Gebhardt ve své zprávě cynicky prohlásil, že sulfonamidy nepřinášejí kýžený efekt a že nejlepší léčbou válečných infekcí zůstává chirurgický zákrok.
Jadwiga Dzido ukazuje svoji jizvu u soudu
Zato desítky žen při pokusech zemřely v ukrutných bolestech. Přesto si Gebhardt v očích nadřízených napravil reputaci. Himmler ho po skončení experimentu opět plně rehabilitoval a lékař mohl pokračovat ve své kariéře.
Gebhardt zůstal působit v Ravensbrücku jako hlavní lékař. Vězeňkyně mu sloužily dál jako pokusné objekty – prováděl například nucené sterilizace mladých dívek a zvažoval bizarní transplantace končetin.
V táborové ošetřovně dokonce podle svědků uchovával velký sud, v němž byly naloženy amputované ruce a nohy vězeňkyň, připravené k transplantacím zraněným německým vojákům. Tyto šílené operace však končily fiaskem; žádné tělo cizí údy nepřijalo. Jen přibylo utrpení a smrti.
Několik málo žen tento hrůzný pokus naštěstí přežilo – Jadwiga byla mezi nimi. Na pravé noze jí zůstaly hluboké jizvy a ochablý sval už nikdy plně neobnovil svou sílu. Kulhala a bolest ji pronásledovala ještě dlouho po válce. Mnoho jejích kamarádek však takové štěstí nemělo. Devatenáctiletá Zofia zemřela v šílených horečkách pár dní po operaci.
Jinou, Kristýnu, zastřelil dozorce, když se v zoufalství pokusila utéct. A když se ke konci války fronta přiblížila a tábor se chystal evakuovat, rozhodlo vedení SS o likvidaci „důkazů“ – všechny pokusné ženy měly být potají odstraněny.
Začátkem roku 1945 proto zavládla mezi „králíky“ panika. Vyšlo nařízení, že vězeňkyně, na nichž byly prováděny pokusy, se mají urychleně dostavit k transportu. Všichni tušili, co to znamená – žádný přesun do bezpečí, ale chladnokrevnou popravu. Jadwiga se kvůli zraněné noze sotva držela na nohou, útěk nepřipadal v úvahu. Její spoluvězeňkyně ale prokázaly obrovskou odvahu a soudržnost.
Uprostřed mrazivé noci nadzvedly prkna podlahy baráku a pomohly Jadwize i několika dalším ženám ukrýt se v úzkém prostoru mezi trámy. Ozbrojení strážci pak v určenou hodinu marně pročesávali barák. Díky této sesterské solidaritě unikla Jadwiga jisté smrti.
Dne 30. dubna 1945 otevřela brány Ravensbrücku postupující Rudá armáda. Zdecimované vězeňkyně se konečně dočkaly svobody. Jadwiga se domů do Polska vracela o berlích, vychrtlá na kost. Čekaly ji však další rány osudu: dozvěděla se, že její matka zahynula při spojeneckém bombardování a blízký rodinný přítel skončil v Osvětimi.
Ona sama ale neztratila vůli žít. Navzdory podlomenému zdraví dokončila po válce svá studia a stala se tím, čím vždy chtěla být – lékárnicí, která pomáhá druhým.
Zároveň cítila povinnost vypovědět, co se za ostnatým drátem dělo. Roku 1946 proto stanula v Norimberku před tribunálem – jako jedna z klíčových svědkyň v procesu s nacistickými lékaři.
Přímo v soudní síni tiše vyhrnula sukni a ukázala přítomným svou zjizvenou nohu poznamenanou pokusy. Její svědectví, umocněné pohledem na hluboké jizvy, šokovalo celý svět. Z někdejší oběti se v tu chvíli stala tichá žalobkyně, která promluvila za desítky umlčených žen.
Karl Gebhardt, sedící na lavici obžalovaných, při pohledu na Jadwigu raději sklopil zrak. Soud jej uznal vinným ze zločinů proti lidskosti. Dostal trest smrti a 2. června 1948 byl oběšen ve věznici Landsberg. Spravedlnost ho dostihla.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jadwiga_Dzido
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/heydrich-se-uzdravoval-proc-nahle-zemrel.A170604_100704_vojenstvi_kuz
https://www.csfd.cz/film/559619-heydrich-a-74-zien/prehled/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-heydrich-operace-po-atentatu-277870
https://www.lidovky.cz/relax/lide/heydrich-proc-by-na-mne-meli-moji-cesi-strilet-ve-stredu-uplynulo-78-let-od-atentatu.A120525_215130_lide_mc
https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/koncentracni-tabory/ravensbrueck/
https://www.dotyk.cz/magazin/karl-gebhardt-ravensbruck-20200115.html
