Článek
Mám skvělého syna Petra a hodnou snachu Janu. Jezdí za mnou každý víkend i s vnoučaty. Jsem za to vděčný, opravdu. Ale poslední dobou cítím, jak se jejich návštěvy mění. Dřív to byly návštěvy. Teď jsou to spíš inspekce, které kontrolují zda mám ještě právo bydlet sám.
Kontrolují mi ledničku, jestli mám co jíst. Ptají se, jestli jsem si vzal léky. Mluví na mě pomaleji a hlasitěji, jako bych byl nahluchlý a nechápavý. V jejich starostlivosti cítím lásku, ale taky něco jiného. Pocit, že už nejsem plnohodnotný dospělý. Že se ze mě stal problém, který je třeba spravovat.
Seděli jsme na zahradě, pili jsme kávu. Vnoučata pobíhala kolem. Bylo hezké, slunečné odpoledne. A pak Jana, moje snacha, pronesla tu větu. Řekla ji jemně, opatrně, s tím svým starostlivým úsměvem.
„Oldo, bavili jsme se s Petrem…“ začala a já jsem už tušil, že to nebude nic dobrého. „Nebylo by vám lépe v nějakém pěkném domově pro seniory? Tady je to pro vás moc velké, je s tím spousta práce. A my bychom o vás měli menší strach.“
Petr seděl vedle ní, díval se do země a mlčky přikyvoval.
Ta slova. „Domov pro seniory.“ Poslední stanice. Místo, kam vás odloží, když už jste na obtíž. V tu chvíli se mi v hrudi sevřelo něco studeného. Byla to uražená, zraněná hrdost.
Díval jsem se na ně, na ty dva mladé, silné lidi. A věděl jsem, že to myslí dobře. Ale právě to bylo na tom to nejhorší. V jeho očích už jsem nebyl ten táta, co ho učil jezdit na kole a stavěl mu na zahradě bunkry. Byl jsem jen starý muž. Riziko. Potenciální problém, o který je nutné se postarat.
Představovali si, jak tu upadnu, jak si zapomenu vzít léky, jak se o sebe nepostarám. Nepřemýšleli o tom, co chci já. Přemýšleli o tom, co by bylo jednodušší a bezpečnější pro ně. Aby o mě neměli strach.
Rozhlédl jsem se kolem. Po té zahradě, kde jsem s jeho matkou zasadil každý strom. Po tom domě, kde vyrostly moje děti. Tady jsme slavili Vánoce, tady se Petr poprvé opil, tady dcera Marika plakala, když se vdávala. Tohle nebyly jen zdi. Tohle byl deník mého života. A oni mi právě navrhli, abych ten deník spálil a přestěhoval se do jednoho pokoje s polohovací postelí.
Věděl jsem, že už nejsem, co jsem býval. Že mě občas bolí záda, že zapomínám jména. Ale svoji hlavu jsem ještě měl. A fungovala dobře. I své srdce. A to srdce bylo tady, v tomhle domě.
Chvíli bylo ticho. Oba čekali na moji reakci. Možná čekali, že se rozčílím. Nebo že se rozpláču a budu souhlasit. Neudělal jsem ani jedno.
„Jano, Petře,“ začal jsem a můj hlas byl tichý, ale zřetelný. „Vážím si vaší péče. Opravdu. Vím, že to myslíte dobře a že mě máte rádi.“
Udělal jsem malou pauzu, aby ta slova dopadla.
„Ale o tom, kde a jak prožiju zbytek svého života, si rozhodnu sám.“
Jana se nadechla, aby něco řekla, ale já jsem jemně pokračoval. „Tohle je můj domov. Postavil jsem ho pro svoji ženu a slíbil jsem jí, že tu dožiju. A dokud se o sebe dokážu postarat, ten slib dodržím. Až přijde den, kdy to nezvládnu, poprosím vás o pomoc. Ale ten den ještě nepřišel.“
Znovu bylo ticho. Ale tentokrát bylo jiné. Nebylo v něm očekávání. Byl v něm respekt. Viděl jsem v jejich očích, že to pochopili. Že jsem stále ještě dospělý muž, ne jejich dítě, o které se musí postarat.
Když odjížděli, objali mě jinak. Pevněji. Jako rovný rovného. A já, když jsem za nimi zavřel dveře, jsem se necítil sám. Cítil jsem se doma. A hlavně, cítil jsem se jako pán svého vlastního života.
