Socha Stalina na Letné. Pomník, který měl stát na věčné časy, nevydržel ani osm let

V únoru 1949, k diktátorovým 70. narozeninám, padlo rozhodnutí: Praha dostane monumentální pomník Stalina. Vznikl speciální výbor a vyhlásila se soutěž pro přední sochaře. Odmítnout nepřipadalo v úvahu – kdo by se nezúčastnil, riskoval profesní likvidaci.

Do soutěže dorazilo přes šedesát návrhů. Většina zobrazovala Stalina tradičně – samotného, v heroické póze. Zvítězil však překvapivý koncept trojice autorů: sochaře Otakara Švece a manželů-architektů Jiřího a Vlasty Štursových. Jejich návrh zobrazil Stalina v čele skupiny osmi lidí – sovětských a československých občanů – kráčejících za ním. Symbolizoval tak bratrství národů a vůdce vedoucího lid.

Porotci byli nadšeni ideologickým poselstvím jednoty vůdce s masami. Pro samotného Švece to však bylo hořké vítězství. Tento zkušený sochař prvorepublikové éry, který rozhodně nepatřil k zapáleným komunistům, o zakázku vůbec nestál. Přihlásil se jen z donucení. Podle legendy svůj návrh načrtl během jediné noci posilněn alkoholem, v naději, že nevyhraje. Teď byl ale oficiálním autorem – a čekal ho neřešitelný úkol.

Pomník měl být větší a trvanlivější než cokoli dosud zbudovaného. Vládní výbor rozhodl, že socha nebude z bronzu, ale z granitu, který „vydrží navěky“. Varování odborníků, že žula se bude opracovávat nesmírně obtížně, byla smetena ze stolu. Začala příprava megalomanské stavby.

Z celé republiky se lámala kvalitní žula – zejména v severních Čechách. Spočítalo se, že bude třeba asi 7 000 m³ kamene. Obří kvádry vážící desítky tun putovaly do Prahy na těžkých armádních transportérech, kvůli nimž bylo nutné zpevňovat mosty. Samotná Stalinova hlava byla vytesána z bloku o hrubé váze přes 50 tun.

Jako místo pomníku vybrali Letenskou pláň, viditelnou ze širokého okolí. Terén však tvořila nestabilní břidlice svažující se k Vltavě. Bylo tedy nutné část stráně odtěžit a zarazit do svahu železobetonové piloty, aby kopec tu tíhu unesl. Základy tvořila obrovská železobetonová konstrukce zapuštěná sedm metrů do země.

Do ní dělníci při betonování symbolicky vložili 23 základních kamenů z různých koutů republiky – například kámen z řípského čediče, kus z trosek vypálené obce Ležáky, fragment staroslavného Velehradu či kvádr ze základů Staroměstské radnice. Místo tak mělo nabýt až mystického významu.

Na Letné vyrostlo obří staveniště. Stovky dělníků a kameníků zde pracovaly dnem i nocí v náročných podmínkách. Mezi nimi byli i příslušníci Pomocných technických praporů (PTP) – vojáci v „černých“ pracovních jednotkách, de facto političtí vězni nasazení na nejtěžší práce. Vedle areálu vyrostl utajený pracovní tábor, kde byli tito nuceně nasazení ubytováni za ostnatým drátem.

Pro režim bylo nemyslitelné to přiznat – tábor pečlivě skryli mezi stromy poblíž Kramářovy vily a veřejnost o něm neměla tušení. Teprve o sedmdesát let později archeologové objevili v zemi zbytky základů baráků pro asi 120 vězňů, kteří pomník budovali.

Švec sám docházel na stavbu téměř denně. Pod jeho očima se rodilo monstrum gigantických proporcí. Sousoší po sestavení měřilo na délku 22 metrů a na výšku 15,5 metru (s podstavcem přes 30 m). Do celku bylo poskládáno 235 opracovaných žulových kvádrů obkládajících vnitřní betonovou kostru – celková hmotnost monumentu dosáhla neuvěřitelných 17 000 tun.

Na projektu se vyčerpalo obrovské množství materiálu, lidské práce, potu i slz. Státní pokladna vysázela astronomických 140–150 milionů korun (v měně po reformě 1953) – v době, kdy průměrný plat byl kolem 1 000 Kčs. Komunisté nešetřili, protože věřili, že budují věčný pomník „nejmilejšímu příteli československého lidu“.

Jenže čas a realita se proti nim spikly. Během výstavby Stalin zemřel (5. března 1953) – svého pomníku se ani nedožil. Krátce po něm zemřel i československý prezident Klement Gottwald, který projekt horlivě podporoval. Navíc v červnu 1953 zasáhla zemi tvrdá měnová reforma, vyvolala nepokoje, a dokonce i stávku na stavbě pomníku. Nespokojení kameníci si šeptem stěžovali, že dřou na zbytečné obludnosti, zatímco jejich úspory zmizely v reformě.

Situace zašla tak daleko, že musel osobně přijet nový prezident Antonín Zápotocký a dělníky uklidňovat. Přes všechny technické obtíže, skluz termínů a bouři ve společnosti se nakonec podařilo kolos dokončit. Termín odhalení byl stanoven na 1. máje 1955 – symbolicky na Svátek práce a zároveň 10. výročí osvobození země Rudou armádou.

Během těch let ovšem zažíval muka zejména autor pomníku, Otakar Švec. Z vynucené pocty se pro něj stal zdrcující osobní kříž. Zpočátku se pokoušel úkol pojmout profesionálně – když už musel, chtěl odvést kvalitní práci. Jenže tlak ze strany režimu byl neustávající. Funkcionáři mu mluvili do umělecké vize, diktovali úpravy.

Například mu nařídili zvýraznit Stalinovu figuru oproti ostatním postavám a zakomponovat konkrétní „hrdiny“: sovětského vědce Mičurina a československého novináře Julia Fučíka. Švec musel původní model mnohokrát předělávat, zvětšovat, řezat na kusy a znovu sestavovat.

Jeho tvůrčí záměr se rozplýval pod diktátem ideologie. V zákulisí se šířil strach – kdo by se zprotivil, mohl dopadnout špatně. Švec viděl, jak v zemi probíhají politické procesy a popravují se nevinní lidé, a nepochyboval, že odmítnout rozkazy by bylo osudné.

Pod nánosem vnějších zásahů, nesplnitelných požadavků a nesmírné zodpovědnosti upadal sochař do depresí. Uzavíral se do sebe, stále častěji sahal po láhvi alkoholu. Dříve společenský bohém se změnil v zlomeného muže. Navíc se mu rozpadalo i soukromí.

Utekl do náruče milenky, ale když jeho manželka Vlasta – do té doby oddaná partnerka, která mu s projektem pomáhala – naznala, co se děje, psychicky se zhroutila. V roce 1954 Vlasta Švecová spáchala sebevraždu. Pro Otakara to byla poslední rána. Přišel o životní lásku, spolupracovníci se od něj odvraceli, ve své profesi se cítil znemožněn – vždyť měl na svědomí pompézní pomník diktátora, kterého mnozí v skrytu nenáviděli.

Dny ubíhaly a blížilo se slavnostní odhalení. Švec věděl, že bude muset stanout veřejně vedle svého výtvoru – pod dohledem papalášů, kamer a blesků fotoaparátů – a poslouchat oslavné projevy. Ta představa ho děsila. Jeho dílo mu začalo připadat jako ohyzdné monstrum, které mu zničilo život. Vnitřní démoni jej zcela ovládli. Nakonec se rozhodl uniknout jedinou cestou, kterou viděl.

Krátce před plánovanou pompézní oslavou přestal Otakar Švec docházet na stavbu. Doma po sobě zanechal stručný dopis na rozloučenou: „Odcházím za svou ženou Vlastou.“ Poté, 4. dubna 1955, necelý měsíc před odhalením pomníku, spáchal sebevraždu. Bylo mu 62 let. Jeho tragický odchod se režimu nehodil do krámu – vždyť měl být oslavován jako národní umělec, tvůrce velkolepého Stalinova sousoší. Komunisté se proto postarali o informační temno.

Švecova smrt nebyla veřejně propírána; oficiálně se o ní téměř nehovořilo. Dokonce ani v den odhalení mnoho lidí netušilo, že autor pomníku už není mezi živými. Jeho tělo bylo objeveno s odstupem několika týdnů – a i poté zůstaly okolnosti zahaleny tajemstvím. Veřejností však kolovaly zvěsti, že Stalinův pomník fakticky zabil svého tvůrce – že zoufalý sochař si vzal život, protože nedokázal žít s tíhou „obludy“, kterou stvořil.

Dne 1. května 1955 se na Letné konala velkolepá slavnost. Za účasti nejvyšších představitelů státu a tisíců pozvaných hostů došlo k odhalení Stalinova pomníku. Pod rudými vlajkami a prapory s pěticípými hvězdami hřměla dechová hudba, vojáci stáli v pozoru a řečníci se střídali u mikrofonu s nadšenými proslovy. „Ať žije Stalin, osvoboditel a učitel národů!“ zaznívalo do amplionů. Obří žulové sousoší bylo odhaleno pohledům – stal se z něj největší pomník Stalinovi na světě a nepřehlédnutelná dominanta Prahy.

Mezi prostým lidem však převládalo spíš ohromené ticho a rozpaky. Mnozí Pražané na kolos hleděli s úžasem, ale i s ironií. Pomník okamžitě získal trefnou přezdívku „Fronta na maso“ – protože sestava postav za Stalinem nápadně připomínala dlouhou frontu, jaké se tehdy stály na nedostatkové maso.

Vtipálci si šeptali, že Stalin stojí první ve frontě a spokojeně se usmívá, protože ví, že on to maso určitě dostane – na ostatní už možná nezbude. Tuto hořkou anekdotu inspirovala i samotná póza diktátorovy sochy: Stalin měl pravou ruku zastrčenou v kabátě, jako by si držel peněženku, připraven zaplatit za svůj příděl. Lidová tvořivost tak okamžitě podryla patos režimní slávy.

Slavný herec Jan Werich překřtil pomník na „tlačenici“ (namačkaný dav) a celé Letné se začalo posměšně říkat „Záprdelí“ – tedy místo „za prdelí“, protože obřímu Stalinovi koukala směrem k Letné jeho kamenná zadnice. Tyto vtípky ovšem zaznívaly jen v soukromí; veřejně se pomník tvářil jako národní pýcha.

Propagandistické záběry ukazovaly děti kladoucí k pomníku kytice a pionýry salutující Stalinovi hledícímu vstříc světlým zítřkům. Ve skutečnosti však už v době odhalení mnozí tušili, že tenhle monument je nesmyslný anachronismus. Sám Stalin byl už po smrti a pomalu se schylovalo k přehodnocení jeho odkazu.

Ani ne rok po odhalení pomníku, v únoru 1956, otřásla Sovětským svazem zásadní změna. Nový lídr Nikita Chruščov na XX. sjezdu sovětských komunistů veřejně odsoudil kult osobnosti Stalina a odhalil zločiny, kterých se diktátor dopustil. Po celém socialistickém bloku začal pozvolný proces destalinizace – Stalinovo jméno už nebylo svaté, jeho sochy mizely z náměstí a ulic v mnoha zemích.

V Československu se však konzervativní vedení strany zpočátku zdráhalo reagovat. Měli za sebou roky slepé oddanosti Stalinovi a teď nevěděli, jak ten obrat vysvětlit lidu. Obří pomník v Praze se pro ně stal ostudným problémem. Sedm let stál Stalin na Letné a shlížel na město – ale teď ho tam už nikdo nechtěl. Obyčejní lidé pomník ignorovali nebo zesměšňovali. Turisté ze Západu, pokud se do země dostali, v něm viděli absurdní bizár. A komunističtí pohlaváři? Ti se báli, že kolos bude trvale připomínat jejich dřívější servilnost k diktátorovi, kterého nově označili za zločince.

Koncem roku 1961 dospěla vládnoucí garnitura k rozhodnutí: Stalinův pomník musí pryč. Generální tajemník Antonín Novotný a spol. však chtěli akci provést pokoutně a „důstojně“, bez zbytečného rozruchu. Nejprve uvažovali, že by se socha potichu rozebrala po částech. Jenže rozmontovat tisíce tun žuly a betonu na kusy a odvézt je pryč, to byl téměř nadlidský úkol – riskantní, drahý a nápadný. Nakonec tedy naplánovali utajenou demolici za pomoci výbušnin.

Ovšem i tu provázely bizarní okolnosti. Podle dochovaných svědectví padl příkaz, že se v žádném případě nesmí odstřelit Stalinova hlava – „Nikdo nemá právo střílet soudruhu Stalinovi do hlavy!“ prohlásil důrazně jeden vysoko postavený funkcionář. Největší starostí režimu zřejmě bylo, aby to nevypadalo, že Stalina popravují, byť jen symbolicky. Celá operace byla přísně tajena; nesměla o ní psát média a na Letnou nesměl nikdo nepovolaný.

19. října 1962 krátce po setmění zahřměl Prahou ohlušující výbuch. To se ozvala první nálož nastražená uvnitř Stalinova pomníku. Obyvatelé centra města se lekali: co se děje? Za pár minut následoval druhý, tlumenější výbuch. Někdo možná zahlédl z dálky, jak z podstavce pomníku vyletují kusy kamene a prach. Letná byla uzavřená, střežená policií a vojáky. Tak začala přísně utajená akce likvidace největší sochy ve městě.

Demolice trvala několik týdnů a probíhala v několika fázích. Celkem se spotřebovalo přes 800 kg trhavin, aby to kamenné monstrum šlo k zemi. Postupně pyrotechnici odstřelovali části sousoší a masivní podstavec. Výbuchy se plánovaly na noci či brzké ráno, aby co nejméně lidí postřehlo, co se děje – ovšem burácení explozí se nedalo utajit. Ozvěny detonací se rozléhaly noční Prahou a lidé si šeptem sdělovali: „Soudruzi odstřelují Stalina!“

Nejchoulostivější fází byla likvidace samotné Stalinovy hlavy. Podle zákulisních instrukcí se neměla vyhazovat do povětří, a tak dostali dva zkušení kameníci riskantní úkol. Vyšplhali po lešení až k Stalinově kamenné hlavě a začali ji rozbíjet ručně. Za pomoci pneumatických sbíječek a kladiv odsekávali kusy granitu z očí, čela, lící diktátora, až lebka zmizela v troskách. Trosky opatrně snášel dolů provizorní výtah. Takový byl ideologický paradox – režim, který už Stalina zavrhl, stále považoval za nemyslitelné „střílet mu do hlavy“, byť šlo jen o sochu.

Po rozbití hlavy šel zbytek snadněji. Další řízené odstřely postupně rozmetaly celý pomník na suť. Obrovské bloky žuly se rozsypaly a zbyla jen hromada rozvalin. Dne 6. listopadu 1962 – den před výročím Velké říjnové revoluce – byla akce oficiálně završena. Pomník, který měl stát na věčné časy, nevydržel ani osm let. Zůstalo po něm ticho, prázdnota a trapné tajemství.

Komunistická moc se snažila zahladit stopy. Trosky byly narychlo odklizeny speciálními četami. Nákladní auta odvážela kusy sochy neznámo kam. Část suti prý skončila v zasypaném rameni Vltavy u Rohanského ostrova, kde měly kameny zmizet pod vodou.

Betonové rumisko z vnitřní konstrukce bylo zas zahrnuto přímo na místě, hluboko pod zemí uvnitř podstavce. Některé drobnější úlomky pomníku si potají rozebrali pamětníci – dodnes prý pár pražských domácností uchovává na poličce kousek žuly „ze Stalina“. Úředně se však o likvidaci pomníku skoro nemluvilo. Žádné novinové titulky, žádné veřejné prohlášení, nic. Jako by tam Stalinova socha nikdy nestála. Režim ji doslova vymazal z historie – nejprve ji okázale postavil, pak potají odstřelil a dělal, že se nic nestalo. Pro mnoho lidí to byl symbol pokrytectví a selhání komunistů: budovali pompézní kult, a pak se za něj potají styděli.

Z monumentální Stalinovy pocty dodnes zůstalo jediné: rozlehlý železobetonový podstavec zapuštěný ve svahu Letné. Prázdná terasa s výhledem na Prahu dlouho čekala na nové využití. Ještě v 70. letech chtěli komunisté na jejím místě vztyčit jiný památník – například mohutnou sochu k poctě sovětské armády.

Nic z toho se nerealizovalo. A tak plošina chátrala. V podzemí pod bývalým pomníkem zůstaly rozsáhlé prostory – několik místností a chodeb, které původně sloužily technickému zázemí sochy. Po roce 1989 je mladí Pražané objevili a spontánně využili: vznikl tam alternativní rockový klub a bunkry začali okupovat skateboardisté. Letenská mládež si zvykla říkat tomuto místu prostě „Stalin“ – paradoxně tak jméno diktátora přežilo v hovorové řeči jako označení místa zábavy.

Od roku 1991 zdobí letenský podstavec obří Metronom – pohyblivé kyvadlo, které vytvořil sochař Vratislav Karel Novák. Metronom symbolicky odměřuje čas na místě, kde kdysi stála socha diktátora; připomíná, že doby se změnily. Turisté dnes odpoledne sedí na zbytcích betonového soklu, popíjejí limonády a kochají se výhledem na Prahu, zatímco vedle nich tiká červené kyvadlo.

Málokdo z nich tuší, že hluboko pod jejich nohama jsou dodnes pohřbeny fragmenty někdejšího Stalinova pomníku. Během let se občas objevily návrhy celý podstavec zbourat, nebo naopak upravit pro kulturní účely. Město ale zatím nechává místo svému osudu – stal se z něj svérázný pomník sám o sobě, připomínka absurdního kultu.

V roce 2014, u příležitosti výročí, byly výjimečně zpřístupněny podzemní prostory pro veřejnost. Návštěvníci tehdy mohli spatřit dochované relikvie – ve tmě tam ležely kusy rozpadající se výztuže, zrezivělé konstrukce a torza betonu a žuly, poslední hmatatelné fragmenty Stalinovi sochy. Na betonových stěnách dodnes prokvétá plíseň a strop prosakuje dešťovou vodou.

Zdroje:

https://plus.rozhlas.cz/stalinova-socha-na-letne-je-ukazkou-trapnosti-celeho-komunistickeho-rezimu-mysli-8959335

https://www.irozhlas.cz/node/5918761

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/foto-uplynulo-60-let-od-likvidace-stalinova-pomniku-v-praze/r~676681c44dff11ed8d680cc47ab5f122/

https://www.prahain.cz/kultura/ponury-osud-megalomanskeho-sousosi-pred-sedesati-lety-letel-stalin-do-vzduchu-9220.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin%C5%AFv_pomn%C3%ADk