Článek
Jsem architektka na volné noze a můj dům je zároveň kancelář i útočiště. Po letech v pražském ruchu byl malý domek se zahradou splněný sen: klid, práce s výhledem do zeleně, večery na terase jen se psem a sklenkou vína. Byla jsem konečně spokojená.
A pak tu byl Karel odvedle – král naší ulice. Muž s nejdokonalejším trávníkem, největším grilem a nejhlučnějším smíchem široko daleko. Od prvního dne si mě přeměřoval. Jeho „přátelské“ poznámky k mému „příliš vysokému živému plotu“ nebo „nevhodné barvě fasády“ byly jen falešnou záminkou ke kontaktu. Chovala jsem se zdvořile – žádné spory jsem nechtěla.
Když ohlásil svou každoroční grilovačku, pozvání jsem přijala. Nechtěla jsem být „ta nafoukaná městská panička“.
Vůně masa, dětský smích, dospělí s pivem v hloučcích – typická sobotní idylka. Karel se vyžíval v roli hostitele. Po chvále nového auta vytáhl chloubu večera: drahý dron. „Koukněte, jaký mám rozhled!“ vykřikl a obraz z dronu poslal na velkou televizi na terase. Sousedi se zvědavě seběhli.
Nejprve se na obrazovce objevovala malebná krajina, louky a lesy. Pak stroj klesl nad naši ulici – a zamířil přímo ke mně domů. Kamera se nezastavila u letmého přeletu: detailně zabírala moji terasu, kde jsem se minulý víkend opalovala v plavkách, přibližovala okno pracovny, líně kopírovala linii plotu. Karel s úsměškem komentoval: „Tady vidíte oázu klidu naší novopečené sousedky. Až trochu velká džungle, co říkáte?“ Několik jeho kamarádů se zachechtalo.
Zrudla jsem. Připadala jsem si svlečená do naha před celým sousedstvem. Nebyla to hračka, ale demonstrace moci – ukázka, že si může dovolit všechno, i mé soukromí.
Většina lidí sklopila oči; nikdo se nechtěl s králem ulice pustit do křížku. Jenže já mlčet nemohla. Ten klid, za který jsem tolik bojovala, mi někdo právě kradl.
Přistoupila jsem k televizi a nahlas pronesla: „Karle, vysvětlíš mi, proč bez mého souhlasu natáčíš můj pozemek a promítáš to jako večerní zábavu?“
Zarazil se. Sebejistý úsměv mu z tváře vyprchal. „Ale no tak, Jitko, nezačínáš to brát moc vážně? Je to přece jen sranda.“
„Sranda?“ opakovala jsem ledovým klidem. „Nahrávat cizí soukromí a veřejně ho pouštět je poměrně vážná věc. Takže znovu – co to má znamenat?“
Nečekaně se ozval pan Horák, tichý důchodce z konce ulice, kterého Karel obvykle peskoval kvůli jeho staré kouřící škodovce. Postoupil ke mě: „Jitka má pravdu, Karle. Tohle je hluboko za hranicí slušnosti.“
Karlovi spadla brada – výtka z vlastních řad. Lidé se začali rozpačitě rozcházet, jeho triumf se změnil v trapné fiasko. Rychle vypnul televizi, zabručel cosi o připáleném mase a párty se rozplynula.
Od té chvíle se mi Karel vyhýbá. Sousedé, kteří se ho dřív báli, mě teď zdraví s úsměvem. Pan Horák se stal mým prvním skutečným přítelem v ulici – a já zjistila, že ta jeho škodovka je památka na zesnulou manželku a že je to jeden z nejlaskavějších lidí, které jsem poznala.
Lekce? Ploty dělají dobré sousedy jen tehdy, když dokážete bránit to, co se za nimi skrývá. A někdy musíte udělat pořádný rámus, abyste si vybojovali zasloužený klid.
