Článek
Před pár lety jsem se po rozvodu dost zhroutila. Můj tehdejší manžel mě nechal s pocitem, že jsem nedokonalá a nepotřebná. Když jsem zůstala sama, uvědomila jsem si, že se sebou musím něco udělat. Pustila jsem se do hubnutí s pomocí výživové poradkyně, změnila účes, přestavěla byt. Připadala jsem si jako nová bytost, což mi taky dodalo odvahu vyzkoušet různé internetové seznamky.
Většina mužů, kteří se ozvali, mě vůbec nezaujala — a pak jsem narazila na Michala. V e-mailech působil jako kouzelný gentleman. Hned po první schůzce jsem byla ztracená: měl sebevědomý pohled, svůdný hlas a choval se úžasně pozorně. „Jsi nejzajímavější žena, jakou jsem poznal,“ zašeptal mi do ucha. Tak moc jsem to potřebovala slyšet.
Během tří měsíců jsme se vídali skoro denně. Chodil se mnou na procházky, do divadla, na večeře, v posteli byl naprosto fantastický. Jednou u mne nechal kartáček na zuby a já tehdy měla pocit, že můj život konečně zase dostává smysl. Připadala jsem si jako v románu, kde mě zachraňuje okouzlující princ.
Krátce nato se situace začala měnit. Michal mi zavolal rozrušeně, že jeho matka je vážně nemocná, a že musí hned odjet do rodného města. Tři týdny jsme se neviděli, jen jsme si psali, jak je zoufalý a jak mu pomáhá vědomí, že na něj myslím.
Den před mými narozeninami se ozval, že jeho matka zemřela, a místo oslavy se koná pohřeb. Samozřejmě jsem ho nezvala na žádné hýření, čekala jsem, až se vrátí z té tragické události. Jenže se nevracel. Občas poslal krátkou zprávu, že se mu zhroutil otec.
Dopadla na něj prý ztráta manželky a pokusil se o sebevraždu, proto teď Michal zůstane doma o to déle. Ve mně zvonily poplašné zvonečky, ale přehlušovalo je vědomí, že pokud někdo přišel o oba rodiče prakticky v několikatýdenním rozmezí, zaslouží si absolutní pochopení.
Potom se na pár dní objevil, jako by se nic nestalo. Vůbec se o rodině nezmínil, raději mě vzal na víno a celý den jsme se jen smáli a líbali. Pak zase zmizel. „Musím zůstat u táty, je na tom zle,“ vykládal. Nakonec mi oznámil, že tatínek také zemřel, a já už byla natolik otupělá, že mi to vůbec nepřišlo divné. Jen jsem ho litovala.
Vrcholem všeho bylo, když jsem se cítila tak zničená, že jsem mu navrhla, že za ním dojedu a budu mu při tom všem oporou. Odepsal jen: „Já teď ležím v nemocnici, mám psychický kolaps. Nemůžu tě tu vidět, lékař to zakázal. Mysli na mě.“ Přestala jsem skoro jíst, v noci jsem brečela, kamarádky mě posílaly k psychiatrovi. A Michal se pokaždé objevil právě v den, kdy jsem si řekla, že s ním definitivně končím — aby mi znovu popletl hlavu. Dobrovolně jsem věřila, že to má těžké, že se potřebuje vyhrabat z největšího utrpení.
Jenomže jednou jsem ho úplnou náhodou viděla na ulici, pár kroků od mého domu, jak se směje s lidmi z práce, zatímco měl podle svých slov být na druhém konci republiky v rodném domě se smutečními hosty. Chtěla jsem mu zavolat, ale v bance, kde prý pracoval, mi řekli, že před pár minutami odešel na oběd. Najednou se přede mnou rozsypal celý příběh. Kamarádi pak zjistili, že jeho rodiče oba žijí, úplně jinde, a že Michal ani není z města, které pořád zmiňoval.
Zkrátka celý rok, co jsme spolu byli, si odehrával pohádky o tragických úmrtích, zoufalství, nemocnicích, jen aby mě měl pod kontrolou. Dával si pauzy, jak se mu to hodilo. Všichni mi radili, ať ho pošlu k čertu a zachráním si aspoň zbytek zdravého rozumu. Samozřejmě jsem ho vyhodila, napsala mu, že se mnou končí a že ho nikdy nechci vidět. Byla jsem unavená, zlomilo mě to, nasadili mi antidepresiva.
Tři měsíce se neozval. A potom na mě počkal před mým bytem se svým typickým úsměvem a kytičkou. „Maruško, nedokážu bez tebe žít. Ani nevím, jak ti vysvětlit vše, co se stalo. Dej mi ještě šanci.“ Zůstala jsem oněmělá, pustila jsem ho dovnitř a… celý kruh začal nanovo. Stačilo, aby se omluvně usmál a já už neměla sílu mu vpálit pravdu do očí. Takže mu jen naznačuji, že vím své a ať mi nic z těch nesmyslů nevykládá. On to dál zkouší, teď prý bojuje o nemocnou sestru, o níž jsem ovšem nikdy předtím neslyšela. A já sedím na gauči, omámeně přikyvuji a cítím, jak se potápím.
Rozum křičí, že je to chorobný lhář, na kterého se nedá spolehnout v ničem. Ale srdce jako by někde uvnitř brečelo touhou ho zachránit. Vždyť když je u mě, je tak milý, něžný, na tváři neodolatelný úsměv. Nedokážu mu říct, že je konec. Snad pořád toužím, že se jednou změní, že to byl jen zlý sen. Asi se sama obelhávám. Nevím, jestli potřebuju dalšího lékaře, nebo jestli je tu šance, že se jeho lhaní dá opravdu léčit. A tak se motám v kruhu zoufalství, kde je radostně a mile jen pár hodin, kdy je u mě. Jinak se děsím každého dne.
„Měla jsi ho vyhodit hned,“ říkají mi přátelé. Možná měli pravdu, jenže to by byla pořádná rána do srdce. A tak čekám, zda na to budu mít sílu někdy později.
