Článek
V osmnácti jsem utekla z malé vesnice rovnou do Prahy. Pár let jsem se tam protloukala, až jsem jako třiadvacetiletá nastoupila do známé advokátní kanceláře. Byla jsem ráda za každou korunu, žila ve sdíleném pokoji a doufala, že jednoho dne se můj život zlepší. Netušila jsem, že to „zlepšení“ přijde tak rychle a zvláštním způsobem.
Naše kancelář zastupovala významného podnikatele Marka, kterému mohlo být tak kolem pětapadesáti. Byl vdovec a měl dvě dospělé dcery. Vždy se ke mně choval mile, nosil mi růže i čokolády. „Terezo, musím vás jednou pozvat na oběd,“ říkával s úsměvem. Zprvu jsem se bránila – zdál se mi moc starý a bohatý pro obyčejnou holku ze vsi. Jenže kolegyně na mě dorážely, ať toho muže „s balíkem“ nepropásnu.
Nechala jsem se obměkčit. Na prvním společném rande jsem zjistila, že je velice galantní. Vykládal o svém podnikání, o dvou dcerách a nákladném životním stylu. Rychle mě vtáhl do světa, kde nic nebylo problém. Asi po dvou měsících mě požádal, jestli bych nechtěla žít s ním v jeho novém bytě. Byla jsem ohromená představou života v přepychu. Souhlasila jsem.
Marek mi všechno hradil. Tvrdil, že se chce o mě starat a ať si ponechám vlastní peníze pro své potěšení. „Stačí, když mi budeš dělat radost tím, že budeš krásná, odpočatá a vždy skvěle nalíčená,“ říkal s úsměvem. Nemusela jsem se starat o účty, mohla jsem rozmazlovat sama sebe. Jenže rok za rokem plynul. Můj vlastní plat mizel v šatech, dovolených a dárcích pro rodinu. Myslela jsem, že to potrvá věčně.
Když mi bylo třicet, zatoužila jsem po rodině. Doufala jsem, že Marek se mnou bude chtít dítě, vždyť on měl jen dcery z prvního manželství, které byly skoro v mém věku. Ale rezolutně mi to zamítl. „Chci klid, netoužím znovu po nočním breku,“ prohlásil. A tak jsem poprvé pocítila bodnutí, že naše soužití je založené hlavně na tom, že mu dělám ozdobu. Ale pořád jsem to nebrala jako důvod k rozchodu. Říkala jsem si, že mám aspoň jeho, který je hodný, i když starší – a taky mě jistí finančně. Pořídili jsme si miniaturního pejska, kterého jsem mohla zahrnovat láskou. Byla to ale chabá náhražka.
Čas šel dál. Marek oslavil šedesátku. Na oslavě byly i jeho dcery s vlastními rodinami. Jedna z nich si mě vzala stranou a řekla: „Nečekej, že ti po našem otci něco zůstane. Byt, chalupa, šperky, všechno zdědíme my.“ Zabolelo to. Po téhle větě jsem noci probrečela a vzápětí se pustila do debat s Markem. „Co bude, až tu jednou nebudeš?“ nadhodila jsem opatrně. Odpověděl, že vše samozřejmě přejde na jeho děti a vnoučata. Já prý dostanu určitou finanční částku. A tak ať se netrápím. Zároveň mě ujistil, že svatba nepřipadá v úvahu, protože kdysi slíbil svým dcerám, že se po smrti jejich matky neožení. Ten slib drží.
Nejdřív jsem se cítila zrazená a měla jsem pocit, že jsem promarnila život. Ve dvaadvaceti jsem vstoupila do tohoto vztahu a věnovala mu nejhezčí léta. Všechno, co mám, je Marek. Kdybych aspoň měla dítě, měla bych důvod k radosti i určitou jistotu. Teď mě občas napadne šílená myšlenka: „Co kdybych tajně vysadila antikoncepci?“ ale rychle se okřiknu. Byl by to podraz a Marek by mi to nikdy neodpustil.
Dny trávíme dál ve velkém bytě, jezdíme na dovolené, já se občas cítím jako figurína, co ho má reprezentovat. Ráda bych něco podnikla pro svou budoucnost, ale nemám nic naspořené, žila jsem naplno a nekoukala dopředu. „Co teď?“ Je mi přes třicet, v životopise jen krátkou kariéru asistentky, kdysi. Pak jsem vlastně nepracovala, protože Marek nechtěl, abych se zatěžovala. Bojím se zkusit jít sama jinou cestou, protože nevím, jestli zvládnu vyžít z malé výplaty.
Hodně přemýšlím. „Stojí mi to všechno ještě za to? Nebo bych si měla hledat jinou cestu?“ Ale strach z nejistoty je ohromný. Přemýšlím i o rozhovoru s Markem, jestli by mě aspoň nezajistil bytem. Ale vím, že dcery by mě považovaly za zlatokopku ještě víc. Bolí mě to, a tak pořád žiju v luxusním stínu, kde nic není doopravdy moje.
