Článek
Bylo mi třicet, ale mezi těmi zkušenými profesory jsem si připadala jako studentka, která omylem zabloudila na sraz absolventů. Neustále jsem si v hlavě přehrávala svoji prezentaci. Znovu a znovu jsem kontrolovala svoje poznámky, i když jsem je znala nazpaměť.
Přežívala jsem na kávě a zdvořilých úsměvech. Snažila jsem se vypadat profesionálně a nenápadně zároveň. Dokonalý balanc, aby si vás všimli, ale ne moc. Aby vás brali vážně, ale neprovokovali jste. Možná to znáte taky. To tiché pnutí, kdy se snažíte zapadnout do světa, který pro vás evidentně nebyl navržen.
A pak přišel můj čas. Prezentace proběhla dobře. Hlas se mi skoro nechvěl, na všechny dotazy jsem odpověděla a dokonce jsem na konci viděla pár uznalých pokývání hlavou. S úlevou jsem sešla z pódia. Cítila jsem malou, křehkou vlnu hrdosti. Možná sem přeci jen patřím.
V tu chvíli ke mně přistoupil. Starší muž, asi šedesátník, s dokonale střiženým sakem a výrazem člověka, který nikdy o ničem nepochyboval. Jeden z těch velkých hráčů v oboru, jehož jméno jsem znala z desítek publikací. Podal mi ruku, krátce ji stiskl a s úsměvem, který nedosáhl k jeho očím, pronesl větu, která všechno změnila.
„Velmi roztomilý výzkum, slečno.“
Stála jsem tam, s jeho slovem „roztomilý“ rezonujícím v uších. Bylo to jako facka. Ne hlasitá, spíš taková tichá, lepkavá, ponižující. Usmála jsem se, něco zamumlala a on už byl pryč, na cestě za někým důležitějším. Utekla jsem na hotelový pokoj a zamkla za sebou. Teprve tam, v bezpečí mezi anonymními stěnami, jsem se mohla nadechnout.
A s tím nádechem přišel vztek. Ne ten hysterický, ale chladný, soustředěný hněv. „Roztomilý.“ To slovo se mi přehrávalo v hlavě. Tři roky probdělých nocí, stovky hodin v laboratoři, obětované víkendy, nekonečné čtení studií, stres… to všechno bylo smeteno jedním slovem. Roztomilý. Jako kotě. Jako dětská kresba na lednici.
Nebyla to urážka mé práce. Byla to urážka mé existence v jejich mužském světě. Tím jedním slovem a oslovením „slečno“ mě neuznal jako vědkyni a zařadil mě do kategorie neškodných, dekorativních doplňků. Nezáleželo na mých datech. Nezáleželo na mé argumentaci.
A víte, co bylo nejhorší? Ta chvilková pochybnost, která se ve mně ozvala. Co když má pravdu? Co když je můj výzkum opravdu jen taková malá, bezvýznamná hříčka? Hlas mého vnitřního podvodníka jásal. Vidíš, říkal mi, i on to poznal. Jsi jen holka, co si hraje na vědu. Musela jsem se posadit na postel.
Ten pocit byl nepříjemný, jako by mi někdo z hrudi vysál všechen vzduch. Proč to tak bolí? Protože to nebyla první facka. Byla to jen ta poslední kapka, která potvrdila všechny ty tiché signály předtím.
Seděla jsem tam asi hodinu. Vztek pomalu vyprchával a zanechával za sebou zvláštní, ocelovou pachuť. Tohle už ne. Tohle už si nenechám líbit. Ne tak, že bych na něj šla křičet. To by jen potvrdilo jeho stereotyp. Moje odplata musí být jiná. Tichá.
Ze zvyku jsem otevřela pracovní e-mail, abych se rozptýlila. Projížděla jsem zprávy bez většího zájmu, až jsem narazila na jednu od národní grantové agentury. Připomínka blížícího se zasedání hodnoticí komise, jejíž jsem byla už druhým rokem členkou. V příloze byl finální seznam projektů, o kterých budeme rozhodovat.
Otevřela jsem ten soubor. Projížděla jsem jména a názvy projektů. A pak jsem ho uviděla. Jméno toho profesora. Žádal o velký, prestižní pětiletý grant. Ztuhla jsem. Zírala jsem na jeho jméno a na název jeho projektu. A pak jsem se zasmála. Nebyl to veselý smích.
Byl to smích někoho, kdo právě pochopil absurditu vesmíru. Ten muž, který můj výzkum označil za roztomilý, mi za pár měsíců bude předkládat svůj vlastní k posouzení. Budu jednou z těch, kteří rozhodnou o jeho profesní budoucnosti na dalších pět let.
Mohla bych být stejně arogantní a povýšená jako on. Ale pak mi to došlo. To by nebyla výhra. To by znamenalo, že jsem klesla na jeho úroveň. Ta skutečná síla, ta skutečná satisfakce, spočívala v něčem jiném. V tom, že jeho projekt posoudím naprosto profesionálně. Spravedlivě. Objektivně. Podle stejných vysokých standardů, jaké uplatňuji na sebe a na všechny ostatní.
