Článek
Původně jsem si uvědomovala, že Jaroslav nikdy nebyl typ, který voní luxusními parfémy a používá krémy na obličej. Vlastně jsem měla ráda jeho obyčejný styl, přišel mi upřímný a férový. Ale doteď byl vždycky čistotný. Nechci žádného nastrojeného manekýna – jen základní hygienické návyky a umyté tělo.
Poslední měsíce u něj ale šla péče o vzhled na nulu. Poprvé jsem si všimla, že se po práci ani nešel osprchovat, jen padl na gauč a tvrdil, že nestíhá. Později jsem se snažila tyhle situace přecházet, myslela jsem si, že je jen unavený. Jenže pak mi uštědřil nepěkné překvapení, když jsme byli pozváni ke kamarádům na oslavu. „Voníš si aspoň?“ zeptala jsem se s úsměvem, než jsme vyrazili. Protočil oči a prohlásil, že je dospělý chlap a nebude se přece vonět jako princezna.
Byl cítit potem a navrch si oblékl zmačkané tričko, které už na dálku páchlo. „Víš, že páchneš, viď?“ zkusila jsem mu to říct trochu příměji cestou v autě. „Jsem se polil pivem, tak to tak možná smrdí,“ zpražil mě pohledem, jako by to byla moje vina. Na oslavě jsem se cítila potupně. Lidi si nás prohlíželi, a i když se nikdo neodvážil nic říct nahlas, já jsem se propadala ostudou.
Doma jsem to s ním ještě jednou zkoušela po dobrém. „Prosím tě, sprchuj se, aspoň kvůli sobě. Potíš se, zapácháš,“ vysvětlovala jsem. Odpověděl, že „někdo vonět nepotřebuje,“ a že myju nádobí moc často, prý je zbytečné pořád něco čistit a tahat se s hadrem.
Nejhorší je, že začal vynechávat i základní věci. Vyčistit si zuby před spaním? Kolikrát na to kašle a vymlouvá se, že „pasta mi nechutná, použiju ji ráno“. Slibuje mi hory doly, že se to zlepší, ale pak zase najdu jeho rukavice od hlíny v kuchyni, nebo zjistím, že vůbec nepoužil mýdlo po příchodu z dílny.
Taky mě to zraňuje. „Já mám cítit, že tobě nezáleží na mém názoru?“ šeptala jsem mu do ouška, když se ke mně chtěl přitulit. Jenže jsem ho v tu chvíli cítila hned dvojnásob. Nedokážu už předstírat, že mi to nevadí. Jeho malé synovce i neteře kárá za to, že jsou špinaví z hřiště, přitom on sám je na tom ještě hůř.
Už nevím, jak dál. Jsem znechucená. A bojím se mluvit s ním na rovinu, protože mě nazve hysterickou paničkou, co řeší hlouposti. Jako by to nebyla vážná věc, když se někdo odnaučí mýt ruce po toaletě! A já se tu snažím udržet domácnost v normálním stavu, jenže on kolem mě chodí jak špindíra.
Možná zbytečně přemýšlím, jestli za tím není skrytá deprese nebo něco podobného. Nakonec tuším, že se mu prostě nechce dělat nic navíc, a moje pocity ho nezajímají. Jenže tak žít nechci. Nevím, jestli to skončí ultimátem typu „buď se umyješ, nebo se odstěhuju“, to by znělo šíleně. Ale jsem zoufalá. Netušila jsem, že i základní hygiena může jednoho dne vzít za své a možná rozbít naše manželství.
