Článek
Sedím uprostřed malého obýváku. Naše rodina bydlí ve starém paneláku, dva pokoje, kuchyně a toť vše. Starší syn, Petr, má svůj pokoj společně s mladším bráchou Tomášem. Když se Petr seznámil s Luckou, říkala jsem si, že to bude jen taková školní láska. Jenže od té doby k nám Lucka jezdí ob víkend, a to vždy od pátku do neděle.
Marně přemýšlím, proč k nám vlastně chodí tak často, když my tu máme tak málo místa. Když přijede, Tomáš se musí sebrat a jít spát ke své babičce přes chodbu. „Stejně mám partii kanasty s babičkou nedohranou,“ snaží se brácha tvářit, že mu to nevadí. Jenže je jasné, že to pro něj není zábavné. Petr s Luckou se tak můžou zavřít do pokoje a já si připadám, že někomu pořád ustupuju.
Rozhodně mi není příjemné, že Lucka s námi ani nechce prohodit pár slov. Vždycky jen stroze pozdraví, pokud vůbec. Když s ní mluvím, tak jen kouká někam do stěny. Od ní samotné jsem neslyšela žádné díky, žádný zájem. Kdybych aspoň dostala někdy SMS od její mámy typu: „Děkuji, že se o mou dceru staráte.“ Ale ne, spíš mám pocit, že je ráda, že jim zmizí z bytu a neruší je. Prý doma nesmí mít žádné návštěvy, a už vůbec ne, aby tam někdo nocoval. No jistě, to je pohodlné.
Petr je šťastný, to poznám. Chová se, jako by s Luckou objevil úplně jiný svět. Jenže kvůli ní skoro vystrnadil bráchu z pokoje. „No tak, mami, ona by se doma unudila, její máma nechce, aby tam kdokoliv chodil,“ říká mi Petr, když nadzvedávám obočí. Lucka se tváří, že je to normální.
Možná mi to přijde nespravedlivé proto, že my se tady skládáme a děláme kompromisy. Proč by Petr nemohl občas vyjet k nim, aspoň by Tomáš nemusel být vyhnaný k babičce? „Její máma je hrozně přísná, v tomhle se s tátou nedohodla a roky jsou rozvedení, tak Lucka nemá klid,“ vysvětluje. A co moje klidné víkendy?
Kdyby aspoň Lucka přinesla jednou kytku, nebo buchty od její babičky, nebo cokoli, co by dalo najevo, že chápe, jak často tu je a jakou nám působí práci.
Kolikrát už jsem chtěla Petrovi říct: „Dneska už ne, nezlob se, jedeme na výlet jen my tři.“ Ale pak slyším v hlavě jeho: „Je to jen víkend, prosím tě, my se ani přes týden nevidíme, ona o mě taky stojí, mami.“ A tak mlčím.
Manžel je většinou v práci, dělá na směny, takže mu moc nevadí, že tu holka spí. „No co, jsou mladí, ať si užijí,“ prohodí sem tam. Jenže já cítím, že se nejspíš dělám pro ni hloupou sloužící, co zamete pokoj, nakoupí zásoby do lednice a mlčky odejde, zatímco ona si rozloží věci do rohu, jako by tu bydlela.
Dnes večer poslouchám skřípání palandy v pokojíku, protože Lucka a Petr tam cosi hledají. Mám chuť zaklepat na dveře a říct: „Domluvme se, jednou za čas tu samozřejmě být může, ale co takhle na oplátku, aby Petr občas vyrazil k nim?“ Asi bych se dozvěděla, že je to nemožné.
Hlavou mi běží, jestli jsem tak přísná, jestli se je snažím rozdělit. Ale nevím, jestli je normální, aby přítelkyně mého syna trávila ob víkend u nás, zatímco ona jej doma vůbec nechce.
Miluju Petra a nechci mu dělat zle. Ale dívám se na Tomáše, který se tváří, že mu nic nevadí, a přitom by si taky zasloužil svůj klid. Dívám se na svůj nevelký příjem, na dveře, za nimiž mi chodí cizí holka, která se mnou skoro nepromluví.
„Jen chci, aby to bylo fér. A to takhle není,“ to je asi moje finální myšlenka.
