Tanečnice Isadora Duncanová utekla z USA do Ruska. Štěstí tam nenašla a čekala ji bizarní smrt

Netuší, že v příštích vteřinách se z jejího milovaného šálu stane nástroj osudu. Když automobil nabere rychlost, dlouhý kus hedvábí vlající z jejího krku se náhle zamotá do drátěných paprsků kola. Ozve se škubnutí – a než kdokoli stačí zareagovat, tělo slavné tanečnice je strženo z vozu na tvrdou dlažbu. Krk nevydrží prudký trhnutí; Isadora Duncanová umírá na místě. Tragická a bizarní smrt svět šokuje – ale pro mnohé jen podtrhuje nezkrotný, bouřlivý život, jaký tahle „matka moderního tance“ vedla.

Už od dětství jako by Isadora tančila o krok napřed před svou dobou. Narodila se roku 1877 v San Franciscu do chudších poměrů, ale s o to větší vášní pro pohyb. Klasické baletní školy ji odmítaly – a ona sama odmítala je. Mladá Duncanová věřila, že tanec má být výrazem svobodné duše a přirozené krásy těla, ne svázanou řadou akademických pozic.

V roce 1900 okouzlila Evropu svými prvními vystoupeními a rychle získala pověst rebelky, která boří zažité konvence. Odmítla baletní špičky i korzetové kostýmy; místo toho vystupovala bosa, v lehké antikou inspirované tunice a s rozpuštěnými vlasy.

Jako první tanečnice si troufla objevit se na scéně pouze v přiléhavém trikotu, bez vrstvy sukní, což tehdejší publikum šokovalo. Její tanec plný vášnivých gest, improvizace a emocí byl oslavou volnosti – a zejména ženy v hledišti v ní spatřovaly inspirující symbol nezávislosti.

Isadora otevřeně pohrdala puritánskou morálkou viktoriánské éry. Hlásala, že umění i život musí být svobodné, nepodléhat pokryteckým konvencím. Sama žila bohémským a excentrickým stylem: hlásila se k feminismu i darwinismu, věřila v volnou lásku a později i v komunismus.

Tato provokativní směs názorů z ní činila miláčka pokrokových kruhů – a zároveň terč ostrých útoků konzervativní společnost. V Americe jejím vystoupením mnozí tleskali, jiní je zuřivě odsuzovali. Když roku 1922 přišla na scénu omotaná rudou vlajkou symbolizující revoluci, způsobila skandál a vlastenecké publikum ji nazvalo zrádkyní.

Amerika jí to neprominula: její otevřená náklonnost k bolševickým ideálům vedla k tomu, že v roce 1922 přišla o americké občanství. Duncanová tehdy prohlásila, že se do vlasti nevrátí a raději zůstane v Evropě či Rusku – a svého slova skutečně dostála.

Bouřlivá kreativita Isadory se promítla i do jejího soukromí. Odmítala se řídit pravidly společnosti – milovala, koho chtěla, a nezáleželo jí na manželských obřadech ani na konvencích. Zamilovala se do věhlasného anglického divadelního režiséra Gordona Craiga, s nímž měla v roce 1906 první dítě, dceru Deirdre.

Dalším partnerem se stal bohatý průmyslnický dědic Paris Singer, s nímž měla syna Patricka. Ani s jedním z otců se však neusadila v „řádném“ svazku – Isadora se nechtěla nechat spoutat ani v lásce. Ve své době tím vyvolávala pohoršení bulváru, ale jí to bylo jedno: věřila v lásku bez vlastnictví, v ženu jako rovnocennou partnerku muže.

Jenže osud čekal na svou krutou příležitost zasadit ránu. Psal se duben 1913 a Isadořiny děti, šestiletá Deirdre a tříletý Patrick, se s chůvou vracely automobilem z projížďky Paříží. Isadora zůstala doma – a snad právě proto se dodnes trýznila otázkou, zda by tragédii mohla zabránit, kdyby jela s nimi. Automobil stoupal do kopce, když mu zhasl motor.

Šofér vystoupil a ručně motor startoval; v tom zřejmě zapomněl zajistit brzdu. Vteřiny hrůzy: vůz se náhle samovolně rozjel, nabral směr dolů z kopce a zlomovým okamžikem se stal zhoupnutím mostu nad Seinou. Auto prorazilo zábradlí a s děsivou neodvratností sjelo do studených vod řeky. Chůva i obě děti uvězněné ve voze se utopily v hlubině. Z Isadory se rázem stala zdrcená matka, která ztratila to nejcennější.

Tanečnice se zhroutila žalem. Několik týdnů se ukrývala v ústraní přímořských lázní, kam ji vzala na zotavenou její blízká přítelkyně, italská herečka Eleonora Duse. Duseová tehdy opustila svůj lesbický vztah s feministkou Linou Polettiovou – a tisk okamžitě začal spekulovat, že důvodem je právě milostné vzplanutí mezi oběma slavnými umělkyněmi.

Skandál kolem domnělého lesbického poměru v roce 1913 jen přiživil mýtus o Duncanové jako ženě, která se neřídí žádnými pravidly. Zda spolu Isadora a Eleonora skutečně něco měly, nebo Duseová jen poskytla zoufalé matce něžnou útěchu v době největší bolesti, se nikdy s jistotou nevyjasnilo.

Další rány osudu na sebe nenechaly čekat. Ještě koncem roku 1913, pár měsíců po smrti dětí, měla Isadora vážnou autonehodu, při níž byla těžce zraněna. A jako by toho nebylo dost, automobily ji pronásledovaly dál: v roce 1924 v ruském Leningradu do jejího vozu narazilo jiné auto a Isadora utrpěla otřes mozku a bezvědomí.

Několikrát ve svém životě dokonce unikla jen o vlásek utonutí, přestože právě voda jí vzala děti. Jako by ji provázelo podivné prokletí – a možná právě to ji posouvalo do náruče radikálních idejí hledajících nový smysl života.

Zlomená osobními tragédiemi, Isadora našla nový cíl v revolučním víru Ruska. Roku 1921 přijala pozvání sovětské vlády a odjela do Moskvy, aby zde založila taneční školu pro děti z lidových vrstev. Nadšeně věřila, že v zemi revoluce může uskutečnit svou vizi osvobozeného umění pro všechny.

Rusové ji uvítali jako slavnou umělkyni, ovšem brzy narazila na tvrdou realitu – v zemi zmítané hladem a chaosem nebylo na velké umění pomyšlení a její škola se potýkala s potížemi. Přesto si z Ruska odvezla suvenýr vskutku nečekaný: o sedmnáct let mladšího blonďatého básníka Sergeje Jesenina, bohémského idola moskevských kaváren.

Isadora, tehdy pětačtyřicetiletá, se do prudkého Jesenina vášnivě zamilovala – a on do ní. Jejich vztah byl od počátku jako divoká jízda na horské dráze: ohnivá milostná vyznání se střídala s bouřlivými scénami žárlivosti. V květnu 1922 se vzali – Isadoře svatba s ruským občanem paradoxně definitivně zpečetila ztrátu amerického pasu, zatímco Jesenin se rázem stal slavným i na Západě po boku skandální celebrity.

Manželské štěstí ale nevydrželo. Jazyková bariéra (on neuměl anglicky, ona rusky jen pár slov) vedla k nedorozuměním a Jeseninova duševní labilita spojená s alkoholem způsobovala výbuchy násilí. Když spolu přijeli do New Yorku, provázely je skandály – v amerických salonech Isadora provokovala svou otevřenou náklonností k rudé vlajce a mladičký básník zase šokoval výtržnostmi v opilosti.

Na večírku před odjezdem z New Yorku v roce 1923 došla situace tak daleko, že Jesenin svou ženu fyzicky napadl a způsobil jí podlitiny pod očima. Známé herečky si druhý den pobouřeně šeptaly o tom, jak legendární tanečnice odešla z večírku s monokly.

Tento incident jejich svazku nepomohl – Isadora poslala násilnického manžela zpět do Moskvy a prohlásila novinářům, že „byl naprosto nemožný“ a překážel jejím plánům. Jesenin, opuštěný a duševně nemocný, se o dva roky později tragicky oběsil v petrohradském hotelu (aniž se s Duncanovou kdy rozvedl).

Hořký konec jejího ruského snu ji však nezlomil v odhodlání žít po svém. „I bolševičtí vůdci mi připadají příliš měšťáčtí!“ prohlásila Duncanová po návratu do Paříže. I revoluce pro ni byla málo revoluční – tak nezkrotnou duši měla. Poslední roky jejího života byly finančně těžké; publikum zčásti ztratilo o stárnoucí bohémku zájem a Isadora se topila v dluzích, které za ni často museli platit dobří přátelé.

Večírky a milence však neopouštěla – bulvár miloval psát o dalších a dalších milostných eskapádách excentrické tanečnice. Ještě pár dní před smrtí evropské noviny šuškaly o jejím zasnoubení s bohatým americkým expatrem Robertem Chanlerem, což však Isadora odbyla s úsměvem jako „pouhý žert u večeře“. Ve skutečnosti věnovala energii spíše sepsání svých memoárů, které plánovala vydat, aby si finančně polepšila.

1. září 1927 večer v Nice čekal před ateliérem Duncanové otevřený kabriolet Amilcar s řidičem. Isadora se chystala na projížďku podél středomořského pobřeží – milovala vítr ve vlasech a příboj na dosah ruky. Na krk si uvázala svůj oblíbený velký červený hedvábný šál, dar od blízké přítelkyně.

Toho dne měla dobrou náladu; krátce předtím v rozhovoru naznačila, že snad znovu našla životní jiskru. Přesto její poslední slova před nastoupením do vozu zněla prapodivně osudově. „Poprvé v životě teď něco píšu pro peníze, a mám strach, že mě potká nějaké rychlé neštěstí,“ svěřila se trpce den předem, jako by tušila blížící se tragédii Jen co usedla do auta, zvolala údajně na rozloučenou: „Sbohem, přátelé – vyrážím ke slávě!“ a se smíchem zamávala na okolí. Pak se motor rozezněl a vůz se rozjel vstříc noci.

Zatímco řidič (francouzský mechanik, který ji učil kabriolet řídit) řadil vyšší rychlost, Isadora se blaženě opřela, nechala vítr čechrat své kadeře a šál za sebou povlávající považovala za efektní vlající znak své volnosti. Jenomže v příštím okamžiku se stalo něco nepředstavitelného. Šál se vzadu zachytil o paprsky kola – možná stačil jediný poryv větru.

Hedvábí se vmžiku omotalo kolem osy a brutální silou strhlo Isadoru ven z vozidla. Než řidič stačil zastavit, tělo ženy se několikrát udeřilo o dlažbu. Smrt byla okamžitá – buď následkem zlomení vazu, nebo udušením, protože šál se sevřel kolem krku jako smyčka. Pohled na děsivou scénu zmrazil svědky na místě.

Zdroje:

https://www.tanecnimagazin.cz/2014/07/21/prukopnice-moderniho-tance-isadora-duncan/

https://www.history.com/this-day-in-history/september-14/dancer-isadora-duncan-is-killed-in-car-accident

https://www.latimes.com/local/obituaries/archives/la-me-isadora-duncan-19270915-story.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Isadora_Duncan