Článek
Na začátku se zdálo všechno idylické. Luboš, vdovec a kutil v důchodu, nám neustále nabízel pomoc s rekonstrukcí starého domku, který jsme po babičce zdědili. Byla jsem mu upřímně vděčná. S Petrem jsme oba pracovali a každá volná ruka se hodila. Jenže jeho „pomoc“ brzy překročila veškeré meze a s ní i můj pocit, že se náš dům stává jeho dílnou.
Jednoho pátečního odpoledne jsem se vrátila z práce dříve. Už od branky jsem tušila, že je něco jinak. Dveře do domu byly jen přivřené a zevnitř se ozývalo tiché šramocení. Prošla jsem chodbou a zamířila rovnou do naší budoucí kuchyně. A tam stál.
„Luboši? Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas nezněl tak vyplašeně, jak jsem se cítila.
Trhnul sebou a málem upustil nářadí na novou dlažbu. „Á, Evičko, ty už jsi tady. Já jen… chtěl jsem vám trochu píchnout s těmi odpady. Ať to máte hotové.“ Jenže my už jsme měli domluveného instalatéra na příští týden.
„Luboši, to je od vás hezké, ale tohle nejde. Nemůžete sem chodit, kdy se vám zamane, a zasahovat do rekonstrukce bez našeho vědomí.“ Nasadil ublížený výraz. „Ale vždyť jsem Petrův otec. Mám přece právo pomáhat. Koneckonců, je to můj jediný syn.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle nebude snadné. Že začíná bitva o to, čí vize a čí pravidla budou v našem domě platit.
Od toho dne se situace jen stupňovala. Luboš se u nás objevoval čím dál častěji, vždy s nějakou záminkou. Jednou přišel „jen zkontrolovat“ střešní krytinu, podruhé nám přivezl starou sekačku, i když jsme si zrovna koupili novou.
Snažila jsem se o tom mluvit s Petrem, ale ten nad tím jen mávl rukou. „Táta to myslí dobře,“ opakoval. „Chce jen pomoct, je sám.“ Ale já věděla, že je v tom víc. Že je to jeho způsob, jak si udržet kontrolu.
Jednou jsem přišla domů a našla Luboše, jak v našem obývacím pokoji, který jsme zrovna vymalovali, montuje na zeď obrovskou, staromódní poličku. Když mě uviděl, ani se nezastavil. V tu chvíli ve mně něco bouchlo. „Luboši, tohle musí okamžitě přestat. Nemůžete nám takhle předělávat dům. Je to náš domov, ne váš.“ Uraženě se narovnal. „Ale já jsem Petrův otec. Mám právo…“
„Ne, nemáte,“ skočila jsem mu do řeči. „Tohle je náš dům. Z ochotného kutila se stal rozzuřený muž. „Ty mi nebudeš rozkazovat! Petr je můj syn a já mám právo se starat o jeho dům!“
„Petr je dospělý a tohle je jeho domov. Náš domov. A vy to musíte respektovat.“ Odešel a práskl za sebou dveřmi tak, až se okna zatřásla. Věděla jsem, že přijde bouřka. A přišla. Když se Petr vrátil, čekala ho doma naštvaná manželka a na telefonu zhrzený otec.
„Petře, tvůj táta nám tu chodí bez ohlášení. Mění naše plány. Vždyť to není normální,“ snažila jsem se mu to vysvětlit. Ale on jen vrtěl hlavou. „Táta by to takhle nemyslel. Určitě jste si jen nerozuměli.“
A tehdy jsem pochopila, že mým soupeřem není jen Luboš. Ale i Petr. Jeho neschopnost postavit se vlastnímu otci. Jeho pocit vděčnosti a povinnosti. Následující týdny byly peklo.
Jednoho večera, když jsme se kvůli jeho otci znovu pohádali, jsem to už nevydržela. „Petře, musíš si vybrat. Buď budeme partneři my dva a tohle bude náš společný prostor, nebo to bude pobočka dílny tvého otce. Takhle dál žít nemůžu.“ Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. „Ty po mně chceš, abych si vybral mezi tebou a vlastním tátou?“
„Ne, chci po tobě, abys chránil náš vztah. Náš domov. Abys konečně stanovil hranice.“ Beze slova odešel do dílny a já zůstala sama v poloprázdné kuchyni. Netušila jsem, jestli se vrátí. Jestli si vybere nás, nebo svého otce.
Ráno mě probudila vůně kávy. Petr seděl u stolu. Vypadal vyčerpaně, ale v očích měl nové odhodlání. „Mluvil jsem s tátou,“ řekl potichu. „Řekl jsem mu, že si jeho pomoci vážíme, ale že tenhle dům je náš. A že musí respektovat naše rozhodnutí a naše soukromí.“ Cítila jsem obrovskou úlevu, ale i malý strach. „A co on?“ Petr se trpce usmál. „Nadšený nebyl. Ale prý to chápe.“
Věděla jsem, že to není konečné vítězství. Že Luboš se své role jen tak nevzdá. Ale byl to začátek.
Někdy přemýšlím, jestli jsem nemohla být diplomatičtější. Ale pak si vzpomenu na tu zbytečnou poličku v našem obýváku a vím, že jsem udělala dobře. Hranice jsou v životě potřeba. Petr od té doby dospěl. A já jsem mu za to neskonale vděčná. A možná jednoho dne, až budu sama tchyní, si na tuhle zkušenost vzpomenu a budu respektovat hranice svých dětí.
