Článek
Jsme s Petrem spolu čtyři roky. Když jsme se poznali, cítila jsem neuvěřitelnou oporu a jeho jemnost mi dávala jistotu, že tohle je muž, s nímž založím rodinu. Podařilo se: loni se nám narodil syn. Jenže namísto klidu a sounáležitosti od tchyně přichází útok, kam se hnu.
Já na ni byla zpočátku docela zvědavá. Petr o ní mluvil s respektem, jen občas sklopil oči a utrousil, že je poněkud ráznější. „Nic si z toho nedělej, máma se jen bojí, abychom se měli dobře,“ řekl mi ještě před mým prvním setkáním s ní. Nečekala jsem vřelé objetí, ale aspoň trochu pochopení. Dostala jsem jen chlad a posměch.
Nejdřív jsem její drobné narážky brala jako humor. „Ty jsi taková drobná, Karin, umíš vůbec pořádně navařit guláš pro chlapa?“ zasmála se při první návštěvě. Spíš mě rozesmála, než urazila, tak jsem odpověděla, že při mém stylu alespoň nehrozí, že Petra vykrmím k obezitě. Jen se ušklíbla a neřešily jsme to dál.
Časem mi došlo, že to nebyl vtip, ale výčitka. Tchyně se zjevně rozhodla, že se mnou bude bojovat. Jakmile jsme se vzali, chrlila dotazy, jak vedu domácnost, co Petr snídá a kdeže se toulá, když nejsem schopná navařit teplou večeři včas. Kroutila jsem nad tím hlavou, říkala si, že s příchodem dítěte se to spraví. Snad až uvidí vnuka, změkne.
Jenže syn se narodil, a hned po porodu se spustila smršť výtek. Všechno bylo špatně. „Proč se tak loudáš domů z porodnice? Já jsem tehdy stihla ještě odpoledne upéct bábovku,“ volala mi do telefonu, když jsme s Petrem a synem vystupovali z auta. Unavená a vyčerpaná jsem neměla sílu reagovat, jen jsem zaťala zuby.
O pár dnů později se objevila u nás neohlášeně. Vytáhla z kočárku malého a prohlížela si ho, jako by byla soudkyně na soutěži miminek. „Chudák, je tak drobný, určitě mu nedáváš dost mléka,“ vyhrkla. Přímo před Petrem. Postavila jsem se jí a řekla, že to rozhodně není pravda, ale ona mě přesvědčovala, jak by se to mělo. „Mám své zkušenosti, tak mě koukej poslouchat,“ vyštěkla a začala syna oblékat do další vrstvy, ať prý neumrzne. Ve mně to vřelo. Petr hleděl do země, evidentně se styděl, ale nic neřekl.
Za pár týdnů se přihodila další rána. Petr si postavil hlavu, že musí do práce zaskočit na noční, a tchyně se nabídla, že mi pomůže s hlídáním. Souhlasila jsem jen neochotně. Jenže druhý den ráno vyšlo najevo, že mi tchyně prohledala skříně a spoustu věcí přerovnala. „Ty to tu máš tak neprakticky uložené,“ prohlásila, když jsem se ptala, co si to dovoluje. Málokdy se mi stalo, že bych tak křičela, synek se dokonce rozplakal.
Zkoušela jsem si stěžovat Petrovi, jenže ten hlesl, že jeho máma myslí všechno v dobrém, jen to neumí podat. „Vydrž, prosím,“ poprosil mě a tvářil se jako spráskaný pes. Z lásky k němu jsem to zkusila, ale přeteklo to ve chvíli, kdy tchyně začala syna našeptávat, že „maminka nic nesvede“ a „až bude větší, naučí ho babička, jak si udělat pořádné jídlo, protože maminka to ani neumí“.
Tehdy jsem nasadila stopku. „Petře, takhle už to nejde. Buď se maminka přestane plést do naší rodiny, nebo si budu držet odstup a syna jí svěřovat nebudu,“ vyhrkla jsem. Viděla jsem jeho smutek, ale tentokrát jsem nemínila couvnout.
Tchyně se neurazila, spíš se postavila do pozice oběti. Tvrdí, že jí tím upírám vnouče a ničí to rodinné pouto. Lidé z okolí, kteří o tom vědí jen polovičatě, se mě vyptávají, jestli nemám pochopení pro starší generaci. Jenže já už v tom nevidím obyčejné nedorozumění – spíš záměrnou sabotáž mého mateřství. Nevím, kam to povede. „Dokud nepřestaneš, vnouče neuvidíš,“ zní to tvrdě, ale cítím, že bojuju za normální život.
