Článek
Bydlíme s rodinou v menším městě u Plzně. Manželova maminka k nám jezdí jednou za týden na odpolední kávu. Někdy přijde, sedne si, pomazlí se s dětmi a odjede – to je v pohodě. Jindy ale přinese milion nevyžádaných rad. Ve výchově jsme dost odlišné: ona razí zásadu, že „děti musí cítit tvrdou ruku“, kdežto já dávám přednost empatii a snažím se s nimi domlouvat. Neříkám, že mám vše bezchybné, ale funguje to.
„Děláš z nich rozmazlené fracky,“ vyštěkla na mě nedávno, když jsem nechala kluky vybrat večeři. Jednou za čas se jich zeptám, na co mají chuť – a pokud to jde, připravím to. Proč ne? Tchyně se tvářila zděšeně: „Ty jim jako fakt dovolíš cokoli?“ Vysvětlila jsem, že to nedělám pořád, ale že mi nepřijde špatné, když si vyberou mezi těstovinami, kuřecím nebo rybou. Jenže to už se nedalo poslouchat, jak mi líčí, že v její době byli rodiče přísní a děti nesměly nic namítat.
Nechtěla jsem ztrácet čas hádkou. Řekla jsem si, že to zkusím názorně. Připravila jsem malou pomstu. Při příští návštěvě jsem tchyni nepřinesla ani kafe, ani zákusek, který obvykle servíruji. Místo toho jsem jí nastavila před nos sklenici obyčejné vody a krajíc suchého chleba. Cukr, mléko ani lžičku? Nic. Prostě úplné minimum. Ona se nejdřív zatvářila, že je to nějaký vtip a že určitě přijdu s pořádnou kávou vzápětí. Jenže já pokrčila rameny: „Promiň, ale nechci ti dovolit všechny ty tvoje choutky.“ Rychle pochopila narážku a začala se bránit:
„Ale já jsem dospělá, můžu se rozhodnout sama. Přeháníš, Emo.“
Jenže to byl přesně můj bod. „Děti se taky chtějí rozhodnout samy. Proč bych jim měla všechno zakazovat? Vy jste chtěla kávu se smetanou i dezert, tak je odmítám úplně, abyste nebyla příliš zpovykaná.“ Po chvíli bylo jasné, že tchyni to došlo. Seděla rozpačitě a koukala na ten chleba a vodu. Nakonec řekla, že to chápe a že jí nejspíš dochází, o co mi jde. „Když si sama nemůžu vybrat ani pití, trochu mě to štve, co?“ přilila jsem ještě olej do ohně a viděla, jak se tváří zahanbeně.
Děti přiběhly s tím, že by si daly něco sladkého, a já jim beze slova nabídla, aby se šly mrknout do kuchyně, kde zrovna voněly čerstvě upečené muffiny. Tchyně vyjekla: „Tak na ně aspoň dohlédni, ať se nepřejedí.“ Jenže já jen mávla rukou, že jim věřím a umí se najíst s mírou. Tchyně zamumlala: „Tak dobrá, asi máš svůj styl.“ A já jí to tak odkývla.
Neříkám, že se tím vše vyřešilo. Pořád máme rozdílné názory na kupu věcí. Jenže tchyně na chvilku pochopila, že není fér házet mi do tváře, že děti rozmazluju, když jim sem tam dovolím vybrat oběd nebo sladkost. „Nechci z nich vychovat vězně,“ vysvětlila jsem jí. Ona na to už nic moc neřekla, jen se omluvila, že si neuvědomila, že jsem dospělá a mám právo na vlastní styl.
Nakonec jsem jí nabídla reálnou kávu a nechala ji najíst, jak byla zvyklá. To už se usmála. „Tak vidíš, je lepší někomu vyjít vstříc, když ho máš ráda. U dětí je to stejné,“ uzavřela jsem. Snad se tím aspoň částečně moje vychovatelské metody obhájily.
