Článek
Byla zrovna jedna z nich. Velká sešlost na zahradě, slavily se narozeniny mého otce. Všude byl smích, křik dětí, cinkání skleniček. Mám svou rodinu ráda, opravdu. Ale tyhle akce jsou pro mě minovým polem. Jsem jediná žena mé generace v naší široké rodině, která nemá děti. A tak se na mě všichni dívají s takovou tou směsí lítosti a zvědavosti.
Už jsem se naučila, jak tím proplouvat. Věnuju se neteřím a synovcům, pomáhám v kuchyni, vedu zdvořilé, povrchní rozhovory. Hlavně se vyhnout té jedné otázce. Té otázce, která visí ve vzduchu pokaždé, když vejdu do místnosti. Je to vyčerpávající.
Stála jsem v kuchyni a pomáhala mamce mýt nádobí. Vešla moje teta Marie. Je to dobrá žena, ale její starostlivost je někdy vysilující. Položila mi ruku na rameno a ten její dotek byl plný soucitu, který jsem nechtěla.
„A co vy, Verunko?“ zeptala se tím svým tichým, spikleneckým hlasem. „Pořád nic? Musíte si pospíšit, holka, hodiny tikají.“
A bylo to tady. Zase. Ta stejná věta, kterou slýchám v různých obměnách už deset let.
„Hodiny tikají.“ Jako bych to nevěděla. Jako bych každý měsíc svého života necítila to tiché, nemilosrdné tikání.
Před očima mi proběhly celé ty roky. Roky naděje. Roky zklamání. Návštěvy klinik, ponižující vyšetření, injekce, hormony. Tiché slzy do polštáře, aby manžel neslyšel. To napětí mezi námi, které jsme se oba snažili ignorovat. Ten pocit, že jsem ho zklamala. Že jsem zklamala všechny.
A pak ty dobře míněné rady od lidí, jako je moje teta. „Musíš na to přestat myslet, pak to přijde.“ „Jeďte na dovolenou, uvolněte se.“ „Proč nezkusíte adopci?“ Každá ta rada byla jako sůl do otevřené rány. Nikdo neviděl tu bolest. Tu prázdnotu.
Vždycky jsem odpovídala stejně. S lehkým úsměvem. „Snad brzy.“ Nebo: „Uvidíme.“ Lhala jsem, abych chránila je před jejich vlastní neomaleností a sebe před jejich lítostí. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že tím lhaním ubližuju nejvíc sama sobě.
Podívala jsem se na tetu. Její tvář byla plná upřímného zájmu. A já jsem věděla, že musím přestat hrát tu hru. Ne kvůli ní. Kvůli sobě.
Narovnala jsem se. Pustila jsem utěrku do dřezu. Můj hlas byl klidný, ale pevný.
„Teto,“ řekla jsem a podívala se jí přímo do očí. „Já vím, že to myslíš dobře. Ale já tě chci poprosit, abys mi takové otázky už nikdy nedávala.“
Teta překvapeně zamrkala.
Pokračovala jsem, stále klidně, bez jediné stopy vzteku. „My s Petrem děti mít nebudeme. Není to proto, že bychom nechtěli, nebo že bychom se málo snažili. Prostě to nejde.
V jejích očích jsem viděla šok. A možná poprvé i skutečné pochopení.
Teta neřekla ani slovo. Jen přikývla a z očí se jí koulely slzy. Pak mě objala. Bylo to objetí bez lítosti. Bylo plné respektu.
Když jsem se vrátila na zahradu, cítila jsem se jinak. Svobodnější.
