Článek
Je mi třiačtyřicet a vdaná jsem jednadvacet let. S Tomášem jsem se seznámila, když jsme oba studovali v Olomouci. V té době byl milý a podporující kluk. Rádi jsme spolu jezdili na výlety, plánovali společnou budoucnost a já věřila, že jsme ideální pár. Přestože jsem si občas všimla drobných narážek, brala jsem je jako legraci.
První výraznější poznámky se objevily po naší svatbě. Nebylo to nic, co by se nedalo přejít, jen drobné rýpnutí do mého vaření nebo oblečení. Uměla jsem mu to vrátit s humorem a dál jsem to neřešila. Jenže on zjevně vnímal, že s ním nesoupeřím, a asi mu to dodávalo sebevědomí. Čím dál častěji mě začal pošťuchovat, občas i před přáteli. Když to tehdy nebylo moc časté, dokázala jsem mávnout rukou.
Teď si však připadám, že jsem mu dobrá jen na praní prádla a úklid. Každý den slyším, jak něco dělám špatně. Mám prý „bezvadný talent pokazit i obyčejné kafe“ a „obléct se tak, abych připomínala cirkusovou atrakci“. Sama nejsem žádný módní guru, ale myslím, že oblékám se vkusně a nekupuju si zrovna divoké kreace. Jenže jemu to pořád nestačí. Přitom sám chodí v jedněch vyšlapaných botách, a kdybych mu nekoupila nové, možná by si toho ani nevšiml.
Mám pocit, že Tomáš v posledních dvou letech přitvrdil. Neustále vyvolává dojem, že já můžu za všechno špatné. A co mě děsí nejvíc – dělá to bez zábran i mezi jinými lidmi. Před týdnem na oslavě mého kamaráda spustil, jak prý „Alenka vždycky vaří tak, že je lepší k večeři rohlík se sýrem“. Viděla jsem pohledy přátel, jim to přišlo trapné a mně ještě víc. Zmohla jsem se na smutný úsměv, ale uvnitř jsem křičela.
Vždycky jsem si uměla udržet určitý nadhled, ale kdykoli s Tomášem promluvím, ozve se jen jeho shazování. Když jsem se mu svěřila, že mě to bolí, mávnul nad tím rukou. Prý si nemám co stěžovat, „kdyby ses nepletla do věcí, kterým nerozumíš, nebylo by co kritizovat“. Někdy mi v noci napadne, že všechno zabalím, sbalím pár tašek a odejdu. Jenže bych tím rozbila celé naše společné roky. Včetně domku, který jsme teprve nedávno celý zrekonstruovali. Kdykoli se začnu sama sebe ptát, jestli máme šanci to spravit, napadne mě, zda by ho to nevyprovokovalo k ještě větší zlosti.
Kamarádka mi řekla, že to zvenku působí jako emocionální týrání. Taky mi doporučila, ať jdu za odborníkem. Podvědomě cítím, že to asi bude jediné možné řešení, buď terapie pro nás oba, nebo pro mě samotnou, abych nabrala sílu. Jenže bojím se reakce – on přece netoleruje něco, co sám nepovažuje za nutné. „Na tohle přece nemám čas,“ řekne mi a shodí to ze stolu. Dnes a denně. Jako by pro něj má slova neměla žádnou váhu.
Někdy si říkám, zda jsem celou tu dobu žila po boku člověka, který mě vlastně nikdy nerespektoval. Nebo se změnil časem? Musela jsem najít odvahu a aspoň anonymně napsat, protože potřebuji slyšet názor zvenku. Přece si tohle nenechám líbit donekonečna?
Ptám se sama sebe, co když jednou opravdu odejdu? Myslím, že prožiju obrovskou úlevu, přestanu se bát otevřít pusu, aby mě zase nesetřel. Jenže mám strach z toho, že spustí cirkus, bude mi dělat naschvály nebo se mi bude mstít. Připadám si zablokovaná, uvězněná ve vlastní domácnosti.
„Mám ho vystavit ultimátu, nebo tiše trpět dál? Jak byste se zachovali vy?“
