Článek
Jsem Marie, je mi jednapadesát a vychovala jsem Pavlu převážně sama. Prala jsem se s každou korunou, ale snažila jsem se jí ukázat, že člověk si musí věci vybojovat poctivě. Že když něco chce, měl by se opřít o vlastní sílu a neprosit se o cizí peníze. Jenže Pavla má na život jiné názory. Hned po střední si našla muže, který by klidně mohl být mým mužem, a s ledovým klidem se nechává vydržovat. Upřímně řečeno, bolí mě to víc, než dokážu popsat.
„Pavlo, kdy ti dojde, že nejde žít jenom z cizí peněženky?“ snažila jsem se ji poučit. Ona se na mě jen podívala a řekla, že prý žiju pořád v minulém století. Podle ní má bohatství, na které nikdy sama nedosáhnu, a je spokojená. Ten muž, jmenuje se Dušan, vlastní firmu, má manželku a děti, ale Pavla tvrdí, že se jednou kvůli ní rozvede. Když zrovna není v práci, nechá si Pavlu volat, a ona běží, ať měla v plánu cokoli jiného. Už vidím, jak tohle vyčerpává i ji samotnou, ale nechce si to připustit, protože za to dostává peníze a drahé dárky. A neustále mi opakuje, jaké je to oproti mému dřívějšímu životu pohodlné.
Jenže já to vnímám úplně jinak. Vidím ji jako dívku, která se chytla příležitosti bez ohledu na důstojnost. „Copak jsi jen loutka, co čeká na zavolání bohatého chlapa?“ ptám se jí občas zoufale. Ona se směje a říká, že si aspoň užije mládí, nemusí platit nájem a může si koupit cokoli, na co si ukáže. Jenže co když se Dušan po čase navrátí ke své rodině a Pavla tu zůstane s prázdným kontem a zničeným jménem? Předhazuje mi, že jsem nikdy neměla na to, abych se měla dobře, a že ona ví, co dělá. Možná se jí to neříká špatně, když bydlí v luxusním bytě, co jí platí on, jenže já se ptám, jakou má budoucnost.
Hledám způsoby, jak ji přimět, aby si uvědomila riziko. „Většinu dne seš sama, čekáš, jestli se ozve. A když se ozve, všeho necháš a běžíš. Kdyby tě miloval, proč se nevymaní ze svého manželství? Takhle se jen baví, nebo hledá útěchu, kterou mu žena už nedává.“ Pavla oponuje, že takhle se nemá starat a že je dost dospělá, aby se rozhodla sama. A já vím, že je, ale zároveň cítím, že dělá něco, co ji může dohnat ke dnu. Co když to jednou nejde napravit?
Přiznám se, že mám strach, aby se nechytila do pasti, kdy se všechno sesype a jí nezbude nic než hořkost. Protože sama vím, že kdo si nevyšlape cestu vlastníma nohama, často pak ztratí půdu pod nohama úplně. A nejbolestnější je, že se mnou takřka nekomunikuje. Nechce poslouchat varování, už nechce slyšet nic o morálce. Vidím, jak se jí trochu odcizuju, a ptám se, jestli není lepší mlčet, než ji úplně ztratit. Mám pocit, že takhle není šťastná, jen si to nehodlá připustit.
V zádech slyším: „Nemůžeš Pavle mluvit do života, je to její cesta!“ Ale já jako matka prostě nedokážu přihlížet bez emocí. Křičím do prázdna, že nejsem staromódní, jen vím, jak bolí, když se člověk spolehne na někoho, kdo ho může snadno vyměnit za ještě mladší. „Prober se, dítě! Kam až můžeš klesnout?“ chtěla bych na ni zavolat. Jenže ona je přesvědčená, že to má pod kontrolou.
Když se spolu bavíme, cítím, že mě vnímá jako překážku. „Mami, nikdy jsi neměla prachy, tak nechápeš, o co jde,“ opáčí a mě to bodne přímo do srdce, protože my dvě jsme dřív bývaly jedna duše. Tohle všechno mě ničí, ale nevím, jak dál. Vím jen, že pokud Pavla nespatří realitu sama, všechny moje prosby vyzní do prázdna. Nezbývá než doufat, že jednoho dne prohlédne, aniž by ji to zničilo.
