Článek
Jmenuju se Linda, bude mi devětadvacet a mám dvě dcery. Můj muž Jan je o osm let starší. Svatbu jsme měli brzy, v osmnácti, protože jsem neplánovaně otěhotněla. Zpočátku jsem byla nadšená manželstvím – vůbec mě nenapadlo, že by se někdy něco zvrtlo.
Krátce po porodu druhé dcery jsem se chtěla vrátit do práce. Byli jsme pořádně zadlužení a z jedné výplaty bychom život neutáhli. Jenže Jan nechtěl o mém návratu ani slyšet. Prosila jsem ho, vysvětlovala, že peníze potřebujeme, ale on vymýšlel nové a nové důvody, proč je to špatně. Když jsem nakonec do práce nastoupila, začal být ke mně hrozně nedůvěřivý.
„Myslím, že si tam najdeš někoho jiného,“ řekl mi jednou a od té doby mě sleduje na každém kroku. Dokonce i dcery odchytí a vyptává se, kam jsem šla nebo jestli si náhodou s někým netelefonuju. Když jsem byla mladší, brala jsem jeho chování jako žárlivost z lásky. Jenže teď už vím, že je to především chorobná kontrola, která mě dusí.
Když se ráno budím, ve spěchu chystám snídani a svačiny pro děti, letím do práce. Odpoledne stíhám holky vyzvednout ze školy a řešit domácnost. Přitom mi on i desetkrát zavolá. „Nezapomeň zavolat, až dorazíš s dcerami domů.“ Často k telefonu volá i mladší dceři. „Co dělá mamka? Nepřišel za ní někdo?“
Člověk by řekl, že po tolika letech manželství by měl věřit, že mu nejsem nevěrná. Ale on si vykládá heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ úplně po svém. Neustále podezírá – ať mluvíme o jakémkoli tématu, on do něj vplétá narážku, že stejně zřejmě někde flirtuju.
Poslední půlrok mě to ničí. Načapal mě, jak si s někým píšu SMS? Byl to jen pracovní kontakt, ale hned se rozpoutal křik. „Vidíš, to je ono, chodíš sem, děláš tamto… a kdoví co dál!“ Dokonce začal slídit v mém mobilu, dokonce i v papírech v kuchyni, jestli tam nenajde nějaké potvrzení o setkání s milencem.
Mám pocit, že můj život patří jemu, já z něj zmizela. Snažím se s ním o tom mluvit, ale vždy to končí rozepří. „Ty jsi to zdědila,“ vyhodí mi na oči můj rodinný původ – máma mi byla mizernou mámou, táta pil a já to prý mám v genech. On se raději ujme své role hlídače.
Kdybych netrvala na tom, že peníze potřebujeme, nejspíš by mě nejraději zamkl doma. Já ale nechci, aby dcery zažívaly dětství s takovými hádkami. Moje vzpomínky na vlastní rodiče nejsou vůbec pěkné. Kolikrát večer brečím v koupelně. Dcerám se snažím nedat najevo, jak moc mě to trápí. Jenže někdy stojí u dveří a ptají se, proč se otec pořád tak hněvá. Oni to nechápou, mně je to líto.
Zkoušela jsem si s Janem normálně sednout a říct mu: „Podívej, nemáš žádný důvod k obavám. Starám se o rodinu, věnuju se dětem, pracuju – co bych ještě měla dělat?“ Ale jakmile tohle nastolím, obrátí to proti mně. „Právě proto, že jsi tak skvělá, tě všichni chlapi chtějí!“ V tu ránu mám chuť se sbalit. Na druhou stranu mám s Janem dvě dcery a nechci, aby přišly o tátu. Jenže on sám je čím dál větší hrozbou pro naši rodinnou pohodu.
Zatím ve mně dozrává rozhodnutí, že jestli se jeho chování nezmění, odejdu. Nechci přece do konce života zvedat telefon za hodinu dvacetkrát, bát se jít do obchodu, abych to nepřehnala s časem, a rozvádět se s ním v každé hádce kvůli žárlivým scénám. Jenže on sám nevidí, že dělá něco špatného. „Jsem přece hlava rodiny a chráním tě,“ dokáže mi říct do očí. A já se ptám: „Fakt si myslí, že je tohle láska?“
