Článek
Když jsme s manželem poprvé vyzkoušeli sex ve čtyřech, myslela jsem si, že je to jen vzrušující epizoda. Teď ale zjistil, že mu normální milování nestačí a hledá náhradu za naše bývalé přátele. Já to tak nechci.
Seděli jsme s Markem u stolku v malé kavárně na jižní Moravě a já se marně snažila dobrat toho, kdy se to mezi námi změnilo. Vlastně jsme vždycky byli trochu jiní než naši známí: nemáme děti, bydlíme v podkroví nedaleko náměstí, pracujeme dlouho do večera a vnímají nás jako „ty, co si užívají života.“ Tohle jsme si i sami dlouho říkali. Ale všechno se posunulo ve chvíli, kdy do našich večerních hrátek přibral Marek další dvojici.
„Jen to zkus, bude to legrace,“ tvrdil, když nade mnou poprvé s úsměvem mával vizitkou dvou lidí, které potkal na workshopu zaměřeném na prohlubování erotické citlivosti. Tvářila jsem se rozpačitě, ale protože už jsem s Markem sdílela leccos, řekla jsem si, že pro tentokrát překročím vlastní hranice. Ti dva, kteří se nám v e-mailech zdáli sympatičtí, se nakonec ukázali jako fajn společníci. Po pár setkáních a lahvích vína došlo k tomu, co Marek zřejmě plánoval od začátku. Večer skončil v ložnici, kde nebyl jen on a já.
„Bylo to vlastně příjemné, viď?“ naklonil se tehdy ke mně. A já musela souhlasit. Nic nechutného, naopak, všichni zúčastnění k sobě byli ohleduplní, procítěně vnímaví a tak nějak jsme to brali jako netradiční oživení. Jenže Marek se v tom – jak jsem později pochopila – viděl mnohem intenzivněji než já. Od té doby se akce se čtyřmi těly opakovaly a staly se běžnou součástí našich volných víkendů.
Možná by to pokračovalo dodnes, kdyby mezi oním párem nevypukly hádky, které vedly k rozchodu. V jeden moment tak Marek přišel nejen o kamarády, ale především o partnerku do společných hrátek. Já si říkala, že se vrátíme k normálnímu partnerskému milování. Jenže manžel to viděl jinak. Když se přestali objevovat oni, zhroutil se mu jeho nový vzrušující svět. Začal chodit po internetových skupinách, zadal si inzerát – bez mého vědomí. Jednoho dne mi jen oznámil, že „máme pár nových možností, mohla bys vybrat, kdo ti je sympatický.“
„Ne,“ vyhrkla jsem a cítila mrazení v zádech. Nikdy jsem netoužila dělat z té zkušenosti životní styl. Jenže Marek byl jako posedlý. Začal mě přemlouvat, tvářil se, že přece nic neriskujeme, a dokonce naznačil, že „už ho obyčejné milování ve dvou nebaví.“ Tohle mě zasáhlo nejvíc. Mám ho ráda, nikdy bych ho nepodezírala z toho, že se mnou nechce žít. Ale poprvé ve mně klíčilo bolavé podezření, jestli pro něj ještě jsem dost.
Několik večerů se jeden druhému vyhýbáme, kdykoli naznačím, jak je mi tahle honba za cizím párem proti srsti. Mám strach, že se z něj stal někdo jiný, kdo bez nových tváří už nerozdýchá obyčejnou lásku. „Nechápu, proč to tak dramatizuješ,“ pronesl včera, kdy jsem se mu svěřila, že se cítím odstrčená. Jenže já se bojím, že *„starý Marek” už neexistuje. Ten, který mě kdysi dokázal uchvátit tím, jak jemně dovede vnímat moje pocity, je teď někdo, kdo si píše s cizími lidmi a láká je k nám domů.
Přemýšlím, jestli mám důrazně říct, že se buď spokojí se mnou, nebo se naše cesty rozejdou. Ale to nedokážu tak snadno. Po tolika letech si neumím představit, že odejdu a nechám ho s jeho novým chtíčem. Jenže nechci obětovat zbytek života snaze přesvědčit ho, že to, co jsme budovali a považovali za vzácné, stačí. Je to poprvé, kdy i já uvažuju o odchodu – jenže nechci jednat zkratově.
„Co mám dělat?“ šeptám do noci a doufám, že se Marek rozhoupe a promluvíme si na rovinu: jestli může ještě najít naplnění i ve dvou. Anebo už s ním nic nezmůžu. Třeba se vážně stal závislý na sdílené rozkoši, kde má víc stimulů, víc vjemů, víc adrenalinu. Bojím se toho. Ale ještě víc se bojím, že moje láska k němu zemře, pokud budu muset hrát roli, na kterou už nemám odvahu.
