Článek
Můj život se dlouho točil kolem našich dvou dětí, společného domu u Kutné Hory a práce na poloviční úvazek. Vždycky jsem věřila, že pro rodinu dokážu udělat první poslední. Když byly děti malé, vypadalo to, že mám nevyčerpatelnou zásobu energie: ráno uvařit, vypravit je do školy, pak rychle do práce a večer ještě přichystat pořádnou večeři nebo upéct něco sladkého k televizi. Dřív mi nedělalo problém sednout si po půlnoci a žehlit, abych všechno stihla. Jenže teď mi je přes padesát, děti jsou dospělé a odstěhované, a já cítím, jak mi ubyly síly. Přiznávám, že už si nepotrpím na každodenní generální úklid. Ale o tom to přece není.
Když mě kdysi honily povinnosti, přišla únava až na posledním místě. Jenže posledních pár let se přihnala menopauza, organismus se pomalu přepíná do jiného režimu a já se potýkám s hormony i se spoustou zdravotních drobností, které mě vyčerpávají. Můj manžel Petr, stejně starý jako já, jenže to tak nevnímá. Kdysi byl sám plný síly, ale i jemu se roky podepisují na zádech a kolenou. Přesto nic z toho nechce slyšet.
„Dano, nedošla bys mi pro pivko?“ houkne z gauče, kam se svalí hned, jak přijde z práce. Kdykoli se ozvu, že jsem unavená, odvětí jen: „Taky jsem dřív makal, ale nebyl jsem taková bábovka.“ Přijde mi to nefér. Moc dobře ví, co jsem dělala pro naši rodinu – třeba když se dcera vrátila domů se zlomenou rukou, chodila jsem s ní k lékařům, obíhala rehabilitace a ještě stíhala nakoupit i sjet k jeho tátovi posekat zahrádku, protože on nestíhal. Petr si přišel na hotové, a kdybych občas nezařídila to či ono, polovina věcí by zůstala ladem.
Za poslední rok se ale jeho přístup zhoršil a já slýchám častěji: „Jsi pomalejší než moje máma v důchodu.“ Taky mi říká, že jsem líná a nemám vůli. Jenže když ho upozorním, že už taky nenasadí tempo jako dřív, rozčílí se: „Já mám přece právo na oddych, celý život dřu!“ Jenže co já? Já přece taky pracovala, obstarávala domácnost, děti, všechno.
Před měsícem jsem se rozhodla, že si pořídím elektrokolo, abychom spolu mohli podnikat nějaké výlety. Měla jsem z toho upřímnou radost, říkala jsem si, že to bude takový společný kompromis: on si vezme své horské kolo, já si zapnu aspoň trochu podpory, aby mi nedošly síly. Ale když jsem mu to oznámila, seřval mě, že vyhazuju peníze za „hračičku pro důchodce“. V tu chvíli jsem se málem rozbrečela. Vždyť on si minulý rok pořídil zahradní traktor s posilovačem řízení, protože ho sekání sekačkou bolelo v zádech. To je v pořádku, ale já jsem „líná“?
Proč to bolí tak moc? Protože jsem si léta myslela, že jde o drobné škádlení. Teď cítím, že mě sráží schválně. „Proč to dělá?“ ptám se sama sebe. Možná nechce čelit faktu, že stárne, a tak hází vinu na mě. Nebo mě nikdy nebral vážně. Stačilo by trochu empatie: mohla bych odpoledne odpočívat bez pocitu viny, on by se klidně mohl napít piva, kdyby si ho ovšem vzal sám z lednice. Bylo by to tak těžké?
Mám strach, že se to zhorší. Nemládneme, budeme si častěji potřebovat oddechnout, a pokud z něj bude padají jen jedovaté poznámky, jak dlouho to ještě vydržím? Chci zůstat s Petrem, není to násilník, jen je zatraceně paličatý a možná i trochu uražený ze svých vlastních slabostí, tak je projektuje do mě. Ale cítím, že na to musím zatlačit.
„Davide, nejsem líná, ale už mi není dvacet, abych vše zvládala tak lehce.“ Vážně bych byla ráda, kdyby alespoň jednou odpověděl: „Promiň, chápu tě.“ A třeba i on by se cítil lépe, kdyby uznal, že i on potřebuje pomalejší tempo.
Jenže mezitím mě to sžírá a zraňuje. Jestli něco nezmění, obávám se, že jednou dojdu do bodu, kdy si řeknu dost. A bojím se, že už bude pozdě.
