Václav Sloup hrál celý život prosťáčky a rodiče se za něj zpočátku styděli, ale diváci ho milovali

Nikde nikdo – pouze závěsy se nehlučně pohnou v průvanu. Muž, který celý život rozdával smích, teď nehybně leží na studeném koberci. Za dva týdny se měla vdávat jeho milovaná vnučka. Za tento konec mohla masivní mrtvice.

Bylo to však jen vyvrcholením dlouholetého boje, který herec sváděl potají. Jeho skutečný ortel byl podepsán už o několik let dříve, kdy si, jak vzpomíná jeho exmanželka Alena, „půl roku sám tajně nepíchal inzulin a zanedbal léčbu těžké cukrovky.“ Právě tento hazard se zdravím vedl k jeho prvnímu kolapsu a následnému odchodu do domova seniorů.

„Nikdo neví proč, nikomu to neřekl. Podepsal si tím svůj ortel,“ kroutí hlavou Alena Sloupová nad tím, že si její bývalý muž půl roku sám tajně nepíchal inzulin a zanedbal léčbu těžké cukrovky. Právě ta ho už léta sužovala a pozvolna ničila jeho tělo.

Rodina tušila, že na tom není zdravotně dobře – ale netušila, že Václav svou nemoc ignoruje a nebere léky. Teprve ten kolaps kolem Vánoc 2010, kdy ho dcera našla doma zhublého a malátného, odhalil pravdu. Sloup tehdy skončil v nemocnici a „už se o sebe nemohl starat sám, a tak mu dcera zajistila dům seniorů,“ popsala Alena.

Do libochovického domova se herec zprvu stěhoval s odporem, nechtěl opouštět milovaný Žižkovský byt. „Byl jsem na Žižkově rád, ale už to nešlo,“ přiznal s klidnou rezignací magazínu Sedmička, když se v roce 2013 definitivně zabydlel na novém místě. Navzdory počátečním obavám si tam zvykl rychle.

„Původně jsem myslel, že sem nepůjdu ani omylem. Pak přijdu sem – tady čisto, kavárna, milý sestřičky a některý dokonce i velmi pěkný! Tak jsem si řekl, že to jde,“ líčil se svým typickým lišáckým úsměvem. Dny tu plynuly pomalu, ale klidně. Personál si Sloupa zamiloval pro jeho srdečnost a suchý humor.

Občas za ním přijeli přátelé z branže a odvezli ho na výlet do Prahy, posedět do staré vinárny. „Nikdy jsem po takovém životě netoužil, ale teď přišla doba, kdy mám radši klid, takže mi to nevadí,“ řekl smířeně. Před bouřlivým světem šoubyznysu se vlastně ukryl rád – už ho unavoval.

Když tuhle únikovou cestu do ústraní Sloup ve stáří nastoupil, dobře věděl proč. Už jednou si podobnou rozepři s okolním světem vybojoval – tenkrát ale jako mladík a v opačném gardu. Narodil se totiž 1. března 1936 v vesničce Tlustice na Berounsku a původně se nikdy hercem stát neměl.

Otec-tesař chtěl, aby syn poctivě pokračoval v rodinném řemesle. Václav sice v dětství rád popouštěl uzdu fantazii, ale jinak byl tichý, nenápadný chlapec, který rodiče poslouchal. Vyučil se truhlářem? Kdepak – ukázalo se, že malý Vašík oplývá nadáním na studia.

Vyučování ho bavilo a učitelé doporučili, aby pokračoval na gymnáziu. Sloupovi nakonec souhlasili. Doufali, že z něj bude úředník nebo inženýr – něco „solidního“. Po maturitě však mladík nastoupil do berounských sléváren a zdálo se, že vede docela obyčejný život dělníka.

Jenže v hloubi duše Václav sváděl nenápadný vnitřní boj. Stereotypní práce v továrně ho ubíjela. Když pak narukoval k povinné vojenské službě, našel tam nečekané rozptýlení – básně. Z nudy se začal učit verše proletářského poety Jiřího Wolkera.

Baladu o námořníkovi uměl zanedlouho zpaměti a z hecu se přihlásil do armádní recitační soutěže. K vlastnímu údivu v ní měl úspěch. Poprvé pocítil drobné jiskření štěstí, ten slastný pocit, když vás publikum poslouchá a vy můžete být na okamžik někým jiným. Když se v roce 1957 vrátil do civilu, věděl už jasně, že slévárna pro něj není. Přes nesouhlas rodičů si podal přihlášku na herectví na pražské DAMU.

Byl přijat hned na první pokus. A tak zatímco doma v Tlustici vládlo tiché zklamání, Václav Sloup se v Praze nadchl pro nový život mezi kumštýři. Studoval v ročníku spolu s budoucími hvězdami, jako byli Jiří Krampol, Ladislav Mrkvička nebo Josef Abrhám.

Jen jediné mu kalilo radost – nepochopení vlastní rodiny. Doma se totiž podpory nedočkal, rodiče se za „komedianta“ styděli. Jeho máma dokonce po jeho první divadelní premiéře několik týdnů nevycházela z domu, tak moc se styděla.

Syn vystudoval vysokou školu, ale místo „pořádné“ práce se začal pitvořit na jevišti – pro venkovské konzervativní rodiče to bylo neodpustitelné selhání. Mladý Sloup tu trýzeň cítil. Nikdy však nemluvil o svých citech nahlas. Jen zatnul zuby a rozhodl se, že když už se vzepřel, dokáže rodině i světu, že něco dokáže.

Na počátku 60. let končil DAMU a hned dostal skvělou příležitost. Začínající režisér Karel Kachyňa hledal vhodné typy do válečného dramatu Král Šumavy (1959) a do oka mu padl drobný, nesměle vyhlížející student Sloup. Václav se tak poprvé objevil před kamerou malou rolí převaděče („kopečkáře“), který se pokusí překročit hranice a zaplatí za to životem.

Ve stejném roce ještě stihl epizodku studenta ve filmu Romeo, Julie a tma. Svojí drobnou postavou a širokou tváří s rozpačitým výrazem přímo vybízel režiséry k obsazení do rolí nesmělých dobráků nebo venkovských prosťáčků. A právě taková role přišla záhy – ovšem s velmi překvapivým obratem.

V roce 1962 Jaroslav Balík natočil satirickou tragikomedii Blbec z Xeenemünde. Václav Sloup v ní dostal hlavní roli: sedmnáctiletého slabomyslného chlapce Bruna. Ten vypadá jako totální hlupáček – lidé se mu posmívají, nevzdělaného dobráka si neváží.

Jenže právě tenhle vysmívaný kluk v sobě skrývá netušený důvtip a v závěru všem vytře zrak. Blbec i génius v jedné osobě – taková postava jako by byla Sloupovi psaná přímo na tělo. Herec svým výkonem ohromil kritiku a získal si jméno.

Jenže zároveň tím mimoděk vytvořil prototyp, do kterého ho filmaři rádi uzavřeli. Sluha, vidlák, venkovan, prosťáček – vždy bodrý, komický, trošku naivní, ale s dobrým srdcem. Takové typy pak hrál po většinu kariéry. Ač měl Václav Sloup tvůrčí rozsah mnohem širší, režiséři mu velké dramatické úkoly už nesvěřovali.

Mladého Sloupa to ale netrápilo. Po absolutoriu dostal angažmá v legendárním Divadle Na zábradlí a byl v sedmém nebi. V 60. letech tu zažil zlatou éru – hrál v Havlově Zahradní slavnosti, v Králi Ubu i v absurdním Čekání na Godota. Po patnácti letech však cítil, že potřebuje změnu.

Roku 1977 zamířil do Divadla S. K. Neumanna (dnešní Pod Palmovkou) a tam se vrátil ke klasickým kusům. Nakonec zakotvil od roku 1983 na dlouhých patnáct let v ansámblu Divadla na Vinohradech. Rád vzpomínal, jak ho do Vinohrad přivedl režisér Jan Kačer, který v něm dokonce chtěl obsadit hlavní roli pro inscenaci Haškova Švejka.

Sice to nakonec nevyšlo, ale Václav se zařadil mezi spolehlivé opory souboru. Na velké prvořadé hvězdy tam sice natrvalo nedosáhl – konkurence slavných kolegů byla příliš velká – přesto se stal nepostradatelným členem party. Jeho význam nespočíval jen v herecké práci, ale i v morální podpoře kolegů.

V roce 1986 převzal Sloup jako jeden z nejstarších a nejváženějších členů souboru předsednictví místní organizace Komunistické strany. Paradoxně právě tím pomohl divadlu k odvážnějším inscenacím. Václav v sobě totiž nikdy neměl zaslepeného fanatika – spíš šlo o loajalitu k režimu, kterou ale dovedl šikovně využít ve prospěch umění.

Díky němu mohli do Vinohrad přijít i kolegové, kteří byli do té doby nepohodlní režimu. Hrál se otevřenější repertoár a vedení divadla se odvážněji stavělo proti diktátu normalizačních funkcionářů. Podle svědectví dramatika Jana Vedrala to byl právě Sloup, kdo se výrazně zasloužil o to, že druhá polovina 80. let přinesla Vinohradům svobodnější vítr na jevišti.

Václav Sloup mezitím dál poctivě hrál před kamerou jednu menší roli za druhou. Od 70. let už na něj žádný režisér nečekal s hlavní úlohou, ale to Sloupovi nevadilo. Každou malou roli dokázal přetvořit v nezapomenutelnou perlu.

V komediích Svatby pana Voka (1970) a Pan Vok odchází (1979) například vytvořil vypečeného sluhu Cyrila, který potajmu tahá pánovi peníze z kapsy. Dětským divákům se zapsal jako bodrý řidič Čahoun v rodinných filmech Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem, kde rozesmával malého Tomáše Holého i celé generace kluků a děvčat. V 80. letech se objevil třeba ve filmech Fešák Hubert nebo v bláznivé komedii Šéfe, vrať se!. Celkem se jeho filmografie rozrostla na víc než 130 filmových postav!

Ještě víc příležitostí mu nabídla televize. Václav Sloup byl vděčný za každou z nich. A televizní kamera měla zase ráda jeho – zvlášť pro onen civilní projev a „normální“ tvář obyčejného českého člověka. Fanoušci se s ním poprvé setkali už v roce 1969 v seriálu Záhada hlavolamu, kde ztvárnil vůdce klukovského gangu Vontů Mažňáka.

Touto rolí se zapsal do paměti všech čtenářů Foglarových Stínadel. O pár let později pobavil statisíce televizních diváků v komediálním seriálu Chalupáři (1975). Jako rozšafný družstevní účetní Láďa Brabec nasedal do traktoru, s hubatou ženou „Konopnicí“ se hádal o malichernosti a snil o tom, že namaluje slavný obraz.

Samozřejmě se objevil i v desítkách dalších seriálů: namátkou v Nemocnici na kraji města, v sáze Synové a dcery Jakuba skláře, v dětském Křečkovi v noční košili nebo v porevoluční Ulici, kde si zahrál svérázného hrobníka Bartáka. Právě tahle role v letech 2006–2008 byla na delší čas jeho rozlučkou s televizními kamerami.

„V Ulici se Václav Sloup naposledy objevil před pěti lety. Přesto nás jeho skon hluboce zasáhl. Bylo nám ctí s ním spolupracovat. Vzpomínáme na něj jako na skvělého herce, báječného kolegu a nádherného člověka,“ rozloučila se s ním v létě 2014 producentka seriálu Monika Hasmanová.

Na filmovém plátně se Sloup objevil naposledy v roce 2008 (komedie Svatba na bitevním poli), před televizní kamerou pak v roce 2011 v cyklu Čapkovy kapsy. To už byl dávno v důchodovém věku. Žádný comeback se nechystal – Václav Sloup sám cítil, že nadešel čas klidu. Když pomalu dohrál své poslední štěky v Ulici, tiše se vytratil z veřejného života.

I v soukromí se Sloup stáhl do ústraní. Manželství s Alenou, s níž vychoval dceru Věru, se mu rozpadlo po dvaadvaceti letech. Usadil se v malém bytě na pražském Žižkově a navenek působil spokojeně. Chodíval mezi lidi – miloval hospůdky a vinárny, rád poseděl s přáteli u skleničky a cigarety.

Měl proříznutou pusu a dokázal bavit společnost historkami z natáčení. Když se ale společnost rozcházela, vracel se do bytu sám. Občas pomáhal zajišťovat kompars pro filmaře nebo se mihl v nějaké drobné roličce, aby bylo na živobytí. Jinak o něm nebylo příliš slyšet. A roky plynuly.

K sedmdesátým narozeninám dostal od osudu nevyžádaný „dárek“: začala se u něj naplno projevovat cukrovka. Nemoc postupovala rychle a herec, vědom si rodinné anamnézy (na komplikace diabetu zemřel jeho otec), to nesl těžce. Nejprve poctivě docházel k lékařům, píchal si inzulin a držel dietu. Ale výsledky nebyly valné.

Možná z frustrace, možná z tvrdohlavosti začal s léčbou potají laškovat. Dávky inzulinu si svévolně snižoval, až je jednoho dne vysadil úplně. Nikomu nic neřekl – snad nechtěl obtěžovat, snad to byla forma tichého vzdoru. Jeho tělo však chřadlo.

Václav se ale nenechal příliš opatrovat. Naoko bagatelizoval své potíže, vtipkoval nad sklenkou vína, že „člověk musí na něco umřít“. A pak přišel onen náhlý kolaps o Vánocích. Tehdy ho lékaři doslova vyrvali hrobaři z lopaty. Když se probral v nemocnici, se sklopenou hlavou vyslechl vážné pokárání: hazarduje se životem.

Dcera Věra si uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Otec potřebuje stálou péči. A tak v polovině roku 2011 přišlo rozhodnutí přestěhovat ho do Domova seniorů v Libochovicích. Překvapivě neprotestoval dlouho. Možná v koutku duše pocítil úlevu.

V nové životní etapě se Sloup snažil zachovat si důstojnost. Alkoholismus, který s ním bulvár dříve spojoval, u něj prý v domově nikdo nepozoroval – popíjel už jen kávu a občas pivo. Hodně četl a cvičil paměť na křížovkách. Když ho navštívili novináři, našli ho upraveného, v čisté košili a s jiskrou v oku. „Paměť už mi neslouží, ale jinak jsem v pohodě,“ smál se.

Personál mohl potvrdit, že si starý pán jejich péči vcelku užívá. „Sestřičky jsou hodný a strašně fajn… Člověk si zvykne. Je tu kavárna, doktoři, všechno po ruce,“ pochvaloval si. Dokonce s nadsázkou prohlašoval, že má kolem sebe malý „harém sestřiček“, které ho obletují.

Všichni si všimli, že i na vozíku flirtuje s personálem – galantně líbá dámy na ruku a neopomene zalichotit. Stal se miláčkem domova a vrátil se mu apetit do života. Nakonec proč by ne – Libochovice nejsou daleko od Prahy a díky dobré duši jeho spolužáka Jiřího Krampola měl Sloup i trochu rozptýlení. „Vašek byl bezvadný kluk. Trochu jsem mu pomohl i finančně,“ zavzpomínal Krampol.

Tehdy zrovna účinkoval v pořadu Prostřeno! a honorář „poslal do domova seniorů, kde Vašek byl. Říkal jsem si, že mu těch pár tisícovek může přijít vhod – že bude mít trochu na přilepšení, na cigára a na víno,“ popsal herec, jak se snažil kamarádovi přilepšit. Občas se mu snažil dohodit i nějakou tu práci nebo vystoupení, „myslím, že díky ní by ještě pookřál a trochu se zmátořil. Na to už ale bohužel nedošlo,“ dodal smutně.

Krampol Václava v domově navštěvoval pravidelně. „Jel jsem za ním několikrát a byl spokojený, připomínalo to spíš lázně a měli ho tam rádi,“ potvrdil, že přítel dožil důstojně. Společně vzpomínali na dávné roky a byli vděční, že se stále mají.

A pak se přiblížilo léto 2014. Jak dny ubíhaly, Václav se doslova upnul k jediné naději: svatbě své vnučky Veroniky. „Ta svatba se chystala dlouho dopředu a Václav celý rok tou svatbou žil. Moc se na ni těšil, měl připravený i sváteční oblek,“ vypráví jeho exmanželka o tom, jak ho rodina motivovala. Každá návštěva vnučky v domově byla pro dědečka svátkem.

Po onom nešťastném pádu v červnu 2014 se Sloupův stav prudce zhoršil. Sanitka ho sice odvezla do litoměřické nemocnice včas podruhé, ale tentokrát si smrt vzala, co chtěla. Václav Sloup zemřel 19. července 2014. „Nikdo to nečekal, byla to pro nás všechny velká rána,“ řekla tiše paní Alena o konci, který rodinu zaskočil.

Rozloučení proběhlo bez fanfár, přesně tak, jak si to herec, který v posledních letech toužil po klidu, zřejmě přál. Konalo se jen v úzkém kruhu nejbližších, což jeho dcera Věra okomentovala výstižnými slovy na adresu některých kolegů: „Je s podivem, že ti, co volají po oficiálním pohřbu, ho v domově nikdy nenavštívili.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Sloup

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/266546/exmanzelka-vaclava-sloupa-78-odmital-si-lecit-smrtelnou-nemoc.html

https://www.centrum.cz/rodice-se-za-nej-stydeli-pribeh-vaclava-sloupa-herce-s-malymi-rolemi-a-tezkym-koncem-41a23f1c-f891-59ae-8a94-fbd7b1cfbccd

https://zeny.iprima.cz/vaclav-sloup-trpel-smrtelnou-chorobou-kterou-odmital-lecit-krampol-mu-dal-penize-201788

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/301727-zemrel-herec-vaclav-sloup-zaril-v-chaluparich-ulici-i-v-divadle

https://www.vlasta.cz/celebrity/vaclav-sloup-mlady-ulice-cukrovka-jiri-krampol/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/91651/herec-vaclav-sloup-promluvil-o-zivote-v-domove-duchodcu.html

https://www.lifee.cz/mistr-malych-roli-vaclav-sloup-odmital-si-pichat-inzulin-vytouzene-svatby-vnucky-se-tak-jiz-nedockal-a74c9

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-herec-vaclav-sloup-235838

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-vaclav-sloup.A140720_141328_filmvideo_spm

https://www.krajskelisty.cz/praha/19941-blbec-nebo-genius-s-vyrazem-prostacka-obratne-tezil-z-hlouposti-druhych-a-jeste-pritom-byla-sranda-tajnosti-slavnych.htm

https://prazsky.denik.cz/volny-cas/zemrel-herec-vaclav-sloup-bylo-mu-78-let-20140720.html

https://zeny.iprima.cz/vaclav-sloup-umiral-v-chudobe-za-jeho-smrt-mohli-lekari-tvrdi-rodina-tesil-se-na-svatbu-426612