Vykrádal hroby, prodával své tělo a spal na nádraží. Život Gérarda Depardieua nebyl nikdy obyčejný

Nepodařilo se. Chlapec v jejím těle – budoucí Gérard – měl tuhý kořínek a přežil veškeré matčino úsilí vyvolat potrat. Narodil se 27. prosince 1948 ve městě Châteauroux jako třetí ze šesti dětí Depardieuových. Osmičlenná rodina živořila v takové nouzi, že brambory a chleba kupovali na dluh a na Vánoce si mohli dovolit pouze jeden pomeranč.

Gérardův otec René, přezdívaný Dédé, byl prostý kovodělník a dobrovolný hasič, který většinu dní trávil nezaměstnaný a opilý. Syn si prý tátu „nepamatuje jinak než opilého“ – věčně pod parou rozbíjel doma vše, co mu přišlo pod ruku. Matka Lilette, zničená chudobou a mnoha porody, byla chladná a prudká.

Svých šest ratolestí bila bez milosti; rány a křik patřily k dennímu rytmu domácnosti. Přesto malý Gérard paradoxně tvrdil, že měl „báječné dětství“. Ve vzpomínkách líčil, že ho obklopovala jakási drsná láska matky Lilette a bujná fantazie otce Dédého. Nikdy si nepřipadal chudý.

Snad právě únik do světa fantazie mu pomohl přežít. O prázdninách sedával na veřejných záchodcích letiště Orly, kde pracovala babička jako uklízečka, a do nekonečna poslouchal v rozhlase exoticky znějící hlášení letů. Se zasněnýma očima si představoval, že jednou odletí do Saigonu, Addis Abeby nebo Buenos Aires – co na tom, že zatím nikdy neopustil rodné zapadlé Châteauroux.

Zato noční ulice svého města poznal důvěrně. Ulice ti nic nepromine, říkával později. Večer co večer se desetiletý kluk potloukal potemnělými uličkami a hledal dobrodružství, které mu doma chybělo. Už v devíti letech zažil zneužití: za pár bankovek ho sousedé „půjčovali“ cizím mužům. Dítě s kulatou tváří prý vypadalo starší a brzy pochopilo, že i tohle je způsob, jak si snadno vydělat.

Morálka okolního světa se ho netýkala. V deseti kradl, kšeftoval s kradeným zbožím a do školy zašel jen občas – spíš ze zvědavosti než z povinnosti.

Měl vlastní školu ulice. Ve dvanácti definitivně opustil školní lavici a v neuvěřitelných třinácti letech utekl z domova úplně. Chtěl žít svobodně a po svém. Živil se, jak se dalo: pracoval jako pomocník na statku, umývač nádobí, cirkusový pomocník, dokonce prý vystřídal snad stovku různých drobných zaměstnání.

Když byl hlad a nebyly peníze, prostě něco ukradl. Toulal se stopem po Francii, často nocoval pod širákem nebo na nádražích. Společnost mu dělali lidé z okraje společnosti – potulní dělníci, prostitutky, veksláci. V pubertě už měl Gérard pověst nebezpečného delikventa.

Několikrát se porval s pouličními strážníky a s oblibou z nich tropil šašky. V patnácti se poprvé ocitl na týden ve vězení za krádeže. Proháněl se kradenými auty, vykrádal zaparkovaná vozidla, dokonce se neštítil ani vyhrabávat z čerstvých hrobů šperky a cennosti. Jakoby zázrakem se dočkal plnoletosti bez dlouhého trestu – v policejních kartotékách však figuroval jako výtržník, zloděj a nenapravitelný zhýralec.

Někde tady, v polovině 60. let, se ten divoký příběh mohl snadno zvrtnout do tragédie zločince, nebo vyšumět někde v zapomnění. Místo toho přišel okamžik osudové náhody. Gérardovi bylo šestnáct a zrovna se potloukal v Paříži – prý se tam ocitl úplně spontánně, stopem.

Na jednom z pařížských nádraží potkal starého kamaráda z rodného města. Jmenoval se Michel Pilorgé a přijel do metropole studovat herectví. Když viděl Gérarda, toho vysokého ramenatého kluka s hustými vlasy a drsným charismatem, navrhl mu něco bláznivého: Pojď se mnou na konkurz do divadelního kurzu!

Depardieu nikdy dřív neviděl divadelní hru a textu na plakátu stěží rozuměl – od dětství byl téměř negramotný. Ale něco v něm zvědavostí zahořelo a nabídku přijal. Vstoupil do učebny herectví a jeho život se otočil vzhůru nohama. Neotesaný tulák s tváří vikingského sirotka okamžitě zaujal pedagogy i spolužáky.

Měl v sobě syrovost a pravdivost, která se nedala naučit. Když ho vyzvali, aby předvedl improvizaci, strhl je svou energií. „Byli z něj paf,“ vzpomínal Michel Pilorgé. Známý herecký kouč Jean–Laurent Cochet v něm rozeznal nevybroušený diamant a ujal se ho. „Depardieu byl herecký Mozart,“ prohlásil později.

Přestože Gérard nerozuměl spoustě slov ve scénářích, měl dokonalý cit pro jejich melodii. Písmena, která se mu ve větách pletla, nahrazoval instinktem – texty se učil při zběsilé jízdě na kole, aby trénoval rytmus a dech.

V divadle našel nejen spásu a nové sebevědomí, ale také lásku. Při zkouškách se seznámil s půvabnou o osm let starší herečkou Élisabeth Guignot. Zamiloval se do ní bláznivě.

Psal se rok 1970 a jednadvacetiletý bouřlivák si tuhle kultivovanou dámu z vyšších kruhů vzal za manželku. Nikdo nevěřil, že manželství vydrží – on byl nespoutaný, hrubý, polodivoký; ona elegantní a vzdělaná. Jenže Gérard se uměl měnit. Élisabeth ho nenásilně uvedla do světa pařížské bohémy a kultury.

Naučila ho držet příbor, četla mu knihy, vzala ho mezi slavné režiséry a herce, které do té doby znal jen z kinoplakátů. Z ulice se takřka přes noc ocitl v kavárnách s intelektuály. A on, někdejší pobuda a rváč, se v tom novém světě překvapivě rychle zorientoval. Díky ženě navázal důležité kontakty – Élisabeth mu například představila režiséra Françoise Truffauta či Maurice Pialata, kteří pak významně nastartovali jeho filmovou kariéru.

Ta kariéra vzlétla raketově. Depardieu debutoval v menších filmových rolích už koncem 60. let, ale skutečný průlom přišel v roce 1974. Tehdy se objevil v provokativní road-movie Buzíci (Les Valseuses) režiséra Bertranda Bliera – a Francie rázem znala jeho jméno.

Drzý hromotluk s dravým úsměvem, který ve filmu suverénně kradl a užíval si sex, působil na plátně tak autenticky, až z toho mrazilo. Role psance mu sedla, jako by ji ani nehrál. Ze dne na den se z Gérarda stala vycházející hvězda. Následovaly desítky filmů v následujících letech: hrál ztracené existence i milovníky, komediální burany i tragické hrdiny.

V 80. letech už kraloval evropskému filmu – za roli ve vážném dramatu Poslední metro (1980) získal svého prvního Césara, na Oscara ho o deset let později nominoval dechberoucí výkon v titulní úloze Cyrana z Bergeracu (1990). Střídal náročné umělecké projekty s diváckými komediemi; stejně přesvědčivý byl jako venkovan ve Vesnici či jako směšný Obelix v pohádkové sérii Asterix a Obelix.

V roce 1991 převzal Zlatý glóbus za hollywoodskou komedii Zelená karta po boku Andie MacDowellové. Gérard Depardieu natočil přes 170 filmů. Kdekdo ho považoval za největšího francouzského herce své generace, ne-li všech dob.

Jenže všechna ta sláva a bohatství nedokázaly zahojit šrámy z minulosti. Depardieu v sobě nosil vzdor a zranitelnost malého kluka, který se naučil rány spíš rozdávat než přijímat. V jádru zůstal nekonvenční a nevyzpytatelný.

Když v roce 1978 poskytl otevřený rozhovor pro americký magazín Time, šokoval veřejnost svým cynickým prohlášením o znásilnění: prohlásil tehdy, že „žádné znásilnění vlastně neexistuje, to se jen dívky samy dostanou do situace, v níž chtějí být.“

Kolem těch slov vypukl skandál. Hollywood i feministky zuřily, Depardieu se pokoušel vše svést na špatný překlad a vytržení z kontextu. V rodné Francii ho tenkrát ještě podrželi – tamní tisk to odbyl jako projev prudérnosti Američanů. Jenže něco znepokojivého se tím odhalilo: Gérardovo pokřivené chápání násilí a intimity, poznamenané surovým dětstvím, mu působilo problémy i na vrcholu kariéry.

Zatímco filmové plátno mu slavnostně aplaudovalo, doma za zataženými závěsy vládl chaos. Élisabeth Depardieu porodila dvě děti – v roce 1971 syna Guillauma a o dva roky později dceru Julii – a trpělivě snášela manželovy milostné eskapády. Gérard totiž brzy navzdory své oddanosti rodině podlehl svodům bohémského života. Miloval dobré víno a krásné ženy stejně nenasytně jako miloval herectví.

Rodinný život pro něj dlouho znamenal spíš zázemí než závazek. Élisabeth s ním zůstala přes jeho četné nevěry neuvěřitelných dvacet pět let, ale počátkem 90. let i jí došla síla. Manželé žili odděleně od roku 1992 a přestože Depardieu požádal o rozvod v roce 1996, právně byl dokončen až o deset let později.

Depardieu se po rozchodu veřejně scházel s modelkou Karine Sillou, s níž měl už během manželství dceru Roxane (narozenou 1992). Několik let pak žil s herečkou Carole Bouquet, jednou z nejkrásnějších žen Francie. Ani tenhle vztah však nepotrval navěky – po devíti letech se roku 2005 tiše rozešli. Gérard navíc stihl ještě zplodit malého syna Jeana (2006) s francouzskou Kambodžankou Hélène Bizot. Citový život slavného herce se zdál být stejně hektický a neukotvený jako kdysi jeho mládí.

Ze všech vztahů a rodinných rolí byl však nejkomplikovanější ten, do kterého vkládal velké naděje: role otce. Syn Guillaume Depardieu zdědil otcovo jméno i jeho démony. Z drobného citlivého chlapce s jemnými rysy vyrostl enfant terrible francouzského filmu. Guillaume se zoufale snažil vymanit ze stínu obrovitého otce a zároveň toužil po jeho uznání – a to ho ničilo.

Poprvé se s otcem objevil před kamerou už ve třech letech. Jako teenager si ale začal budovat vlastní pověst, a bohužel ne dobrou: brzy ho proslavily spíš skandály, drogy a násilnosti než herecké výkony. V šestnácti ho chytili při vloupání do telefonní budky. V sedmnácti kradl, aby měl na dávku heroinu; ve dvaadvaceti dokonce s heroinem obchodoval.

Nejednou skončil za mřížemi – odsouzen za dealerství, za opakovanou jízdu v opilosti i za rvačky. Po každém průšvihu se zubožený mladík s horečnatýma očima objevil v televizi nebo novinách a sliboval, že už bude sekat latinu. A pak přišel další pád. V roce 1995 přišla tragédie: Guillaume jel na motorce po Paříži, když z auta před ním spadl na silnici těžký kufr.

Než stihl zareagovat, napálil do překážky v plné rychlosti. Následky byly strašlivé – roztříštěná kolena, několik otevřených zlomenin. Následovalo sedmnáct operací během několika let. V nemocnici však Guillaume chytil infekci, která se usadila hluboko v jeho noze. Bolesti neustávaly.

V roce 2003, po osmi letech utrpení, už nemohl dál: souhlasil s amputací pravé nohy nad kolenem, aby se zbavil nekonečné agónie. Jenže tím jeho trápení neskončilo. Guillaume se dál zmítal v depresích, pil, bral léky a těžce nesl svůj osud. Ještě téhož roku 2003, když se v jednom normandském letovisku dostal do sporu v opilosti s partou výrostků, vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu. Soud mu za to napařil podmínku a nařídil psychiatrickou léčbu.

Pro Gérarda byla tahle epizoda poslední kapkou. Několikrát předtím synovi pomohl z problémů, platil kauce, snažil se ho marně krotit – teď však veřejně prohlásil, že si už neví rady a že s Guillaumeem končí. Otec a syn spolu v té době prakticky nemluvili. Navíc Guillaume vydal v roce 2004 autobiografickou knihu, v níž svého otce rozebral na kousky.

„Miluji ho a nenávidím ze stejných důvodů. Za to, že je impotent. Za to, jak utíká od svého života, i za to, jak proti tomu bojuje. Je to blbec. Je to zoufalec. Obklopuje se příliš mnoha lidmi, kteří mu nemají co nabídnout,“ napsal nemilosrdně o Gérardovi. Otevřeně otci vyčetl, že mu byly vlastní peníze a sláva dražší než synovo štěstí.

V jednom rozhovoru Guillaume dokonce přiznal, že jako patnáctiletý kluk z nouze sám prodal své tělo neznámému muži – prý z trucu, „jako akt protestu proti prestiži rodiny a jménu svého otce“. Synova slova zněla krutě, ale byla v nich pravda: Depardieu sice miloval své děti, avšak nedokázal být přítomným, láskyplným otcem. V rozhovorech mnohem později hořce uznal, že na Guillaumeovy vnitřní běsy nikdy nenašel lék.

Osud však nakonec dopřál otci a synovi smíření – bohužel těsně před tragédií. Guillaume Depardieu se navzdory handicapu nevzdal herectví a pomalu se zvedal z dalšího životního dna. Několik měsíců před smrtí znovu navázal s otcem kontakt; snad si chtěli dát ještě šanci. V létě 2008 spolu dokonce uvažovali o společném projektu. Jenže Guillaume byl zničený, fyzicky i psychicky. Na podzim odletěl natáčet do Rumunska nízkorozpočtový film Ikarovo dětství.

Jeho křehké tělo tam nedokázalo vzdorovat drsným podmínkám: v říjnu prodělal akutní zápal plic. Lékaři ho převezli do nemocnice v Garches u Paříže, ale bylo pozdě – virulentní infekce se rozšířila do plic a mladý muž upadl do septického šoku. Dne 13. října 2008 ráno Guillaume zemřel. Drogami a bolestmi zmožený organismus nakonec vzdal boj o život.

Zůstalo po něm dvacet filmů a malá dcerka Louise, která navždy ztratila tatínka. Gérard Depardieu nesl smrt milovaného syna těžce – mnohem hůře, než by kdy dal veřejně najevo. Okamžitě prodal dům na venkově, kde s Guillaumeem trávili čas, a uvažoval dokonce o tom, že opustí Francii nadobro. O odchodu nejstaršího potomka byl schopný promluvit až o mnoho let později. Každé slovo pro něj bylo jako otevřít starou ránu.

Až po deseti letech dokázal v médiích říct nahlas: „Ano, můj syn trpěl a já mu nedokázal pomoct.“ Dodnes věří, že Guillaumea zničil především krutý systém – často opakuje, že jeho chlapce „zabili pro dvě gramy heroinu“, když ho jako mladíka poslali tvrdě do vězení.

Po synově smrti jako by se v Depardieuovi něco zlomilo. Začal se stále okázaleji stavět proti světu, který ho kdysi miloval. Než aby truchlil v ústraní, utápěl žal v hektolitrech alkoholu a kontroverzních gestech. Jeho pověst se rychle měnila z obdivované ikony na obtížného rebela.

V roce 2011 pobouřil cestující v letadle, když opilý močil přímo v kabině, protože nevydržel čekat na start. V Paříži ho lidé vídali, jak kličkuje na skútru z jedné restaurace do druhé – jednou havaroval přímo na ulici a nadýchal tak vysokou hladinu alkoholu, že se tomu zdráhali uvěřit i policisté.

Depardieu už se netajil tím, že denně vypije třeba i tucet lahví vína, „z nudy“, jak sám říkal. Vážné zdravotní varování přišlo už v roce 2000, kdy musel podstoupit urgentní operaci srdce – lékaři mu provedli bypass pěti ucpaných cév. Jenže on se krotit nehodlal.

Když koncem roku 2012 Francie oznámila zavedení mimořádné milionářské daně, Depardieu reagoval tak prudce, až šokoval národ. Demonstrativně si sbalil kufry a utekl za hranice – nejprve do malé belgické vísky a vzápětí dal najevo, že vlasti odevzdá cestovní pas. Po čtyřiceti letech hvězdné kariéry se cítil ve své rodné zemi „ponížený za úspěch“.

A zatímco Paříž ho odsuzovala jako daňového zběha, on našel náruč dokořán otevřenou jinde: v Rusku. Už 3. ledna 2013 mu ruský prezident Vladimir Putin osobně udělil státní občanství. O dva dny později se spolu objevili v Soči, kde Putin před kamerami předal francouzské celebritě nový pas. Depardieu zářil. Prohlásil, že Rusko miluje – že je to velká demokracie a on se tu konečně cítí svobodný. Neváhal veřejně opěvovat Putina jako „muže s velkým M a velkého humanistu“.

Od ruského režimu dostal přidělený byt v Mordvinsku a zdálo se, že svůj další život spojí s východem. Z bývalé francouzské ikony se stal pro mnohé zrádce. Doma ve Francii na něj padla zloba a posměch – jeho někdejší fanoušci pálili jeho fotografie a demonstrativně vylévali do kanálu jeho víno. Depardieu si z toho nic nedělal.

Objímal se s běloruským diktátorem Lukašenkem na senoseči, popíjel s čečenským tyranem Kadyrovem, nechal se fotit po boku uzbeckého autokrata. Jako by celý život vzhlížel ke „silným mužům“, kteří neznají pravidla a překračují meze. Psychoanalytik Gérard Miller v tom viděl skrytou motivaci: Depardieu si prý celý život hledá náhradního otce, silnou autoritu, která zaplní prázdnotu po tichém, slabém Dédém. Možná proto ho tolik fascinovali právě kontroverzní vůdci a diktátoři.

Jenže realita se opět změnila. V únoru 2022 zahájilo Rusko válku proti Ukrajině a Depardieu byl náhle pod palbou kritiky ze všech stran. Tentokrát neváhal a Putina – svého někdejšího „přítele“ – veřejně odsoudil. Invazi nazval šílenstvím a na podporu Ukrajiny slíbil věnovat výtěžky z několika svých vystoupení. Ruského občanství se ale nevzdal; jeho vztah k ruské kultuře prý zůstává silný.

V tom zmatku přijímá v roce 2022 dokonce ještě jedno občanství, tentokrát od Spojených arabských emirátů. Jako by sbírka pasů mohla zacelit vnitřní neklid – on sám však působil čím dál neklidnějším dojmem.

Poslední a nejzávažnější kapitolou jeho pádu se stala obvinění ze sexuálního násilí. V srpnu 2018 přišla zpráva jako blesk z čistého nebe: mladá herečka Charlotte Arnouldová oficiálně obvinila Gérarda Depardieua, rodinného přítele, ze znásilnění. Tvrdila, že ji o pár týdnů dříve v hercově pařížské rezidenci dvakrát přiměl k pohlavnímu styku proti její vůli.

Depardieu všechna obvinění odmítl. Vyšetřování se vleklo – nejprve bylo odloženo, pak znovu otevřeno. V prosinci 2020 byl Depardieu formálně obviněn ze znásilnění a čekal na soud. Jenže tím to zdaleka neskončilo. Na jaře 2023 otřásla francouzskou kulturní scénou další vlna svědectví: třináct různých žen nezávisle na sobě vystoupilo s tím, že je Depardieu v letech 1995 až 2022 osahával, líbal proti jejich vůli nebo jinak sexuálně obtěžoval během natáčení.

Některé popisovaly děsivé zážitky přímo z filmových placů, kde prý kolem stáli lidé a nikdo nezasáhl. Jedna španělská novinářka se svěřila, že ji ve svých třiadvaceti po rozhovoru nečekaně přitlačil ke zdi a políbil, jiná herečka popsala osahávání v zákulisí. Dlouho mlčely ze strachu, že by jim nikdo nevěřil. Až když se objevila Arnouldová a další, našly odvahu.

Dokonce takovou, že o Depardieuovi začala otevřeně psát média jako o „predátorovi“. Hercův pád z piedestalu byl rychlý. Ve Francii mezitím vznikla petice kulturních pracovníků požadující odebrání Depardieuovi nejvyššího státního vyznamenání – Řádu čestné legie. Z druhé strany se ale ozvala také podpůrná petice: asi padesátka herců a hereček podepsala otevřený dopis, že Depardieu je obětí honu na čarodějnice.

Překvapivě se herce zastal i prezident Emmanuel Macron, když těsně před Vánoci 2023 pronesl: „Je to skvělý herec. Francie je na něj hrdá.“ Tím na sebe strhl vlnu kritiky – obhajovat muže obviněného ze znásilnění se neodpouští, ani když jde o prezidenta.

Najednou už nezáleželo na tom, kolik famózních rolí v životě ztvárnil – na povrch vyplavala temná minulost a jeho vlastní slova. Ta dávná věta „žádné znásilnění neexistuje“ získala zpětně mrazivý rozměr.

Jeho dcera Julie, dnes dvaapadesátiletá herečka, se nechala slyšet, že otec „už na tom není zrovna nejlíp“. Nechce ho obhajovat, ale ani zatratit – je to přece její táta. Vyrůstala v neharmonické rodině a musela si zvyknout žít se skandály svého slavného otce. Přiznává, že to někdy bylo skoro neúnosné, „jako by byl hromosvod, který přitahuje jeden úder za druhým.“

Zdroje:

https://fr.wikipedia.org/wiki/G%C3%A9rard_Depardieu

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/prezil-jsem-i-neuspesny-potrat-sveril-se-v-knize-depardieu/r~0d5530404d4511e494e8002590604f2e/

https://www.reflex.cz/clanek/filmy-a-serialy/122473/uz-me-nemohli-zabit-tak-me-zacali-mit-radi-rekl-gerard-depardieu-o-rodicich-hleda-v-diktatorech-otce.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/gerard-depardieu-narozeniny-75-herec-francie.A231227_103857_filmvideo_kiz

https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/hrisne-mladi-gerarda-depardieu-otec-byl-opilec-a-matka-hrubianka-proto-skoncil-na-ulici-a-vykradal-auta_130337.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/gerard-depardieu.A141006_111222_lidicky_zar

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-guillaume-depardieu-syn-francouzske-filmove-hvezdy.A081013_194203_filmvideo_jte

https://www.theguardian.com/film/2003/sep/26/1

https://epochaplus.cz/francouzsky-velikan-depardieu-jeho-syn-prodaval-sve-telo-na-protest-proti-nemu/

https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/gerard-depardieu-72-z-nudy-vypil-i-ctrnact-lahvi-alkoholu-denne/

https://www.theguardian.com/world/2008/oct/14/france

https://www.youtube.com/watch?v=0bO7w7H8K5o