Článek
Můj bývalý muž Marek byl kdysi ideální partner. Vzali jsme se po krátké, ale intenzivní známosti, a naše rodina dlouho vypadala skoro ukázkově. Máme spolu dvě děti, kterým se Marek věnoval naplno. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne oznámí, že se zamiloval do jiné. A odešel.
Zpočátku o naše potomky nejevil moc zájmu. Trnulo ve mně rozhořčení a děti vypadaly zaskočeně, když se táta odstěhoval kamsi za město. Nakonec si ale situaci zřejmě urovnal v hlavě, začal na ně pravidelně přispívat a domluvil si s nimi, že se budou vídat častěji. Dcera i syn k němu s opatrností jezdili, působilo to relativně v klidu. Až do chvíle, kdy do hry vstoupila jeho nová přítelkyně Karolína.
Je o dost mladší než on, skoro jako studentka. Nejprve mi to připadalo jako obvyklá mužská touha po mladší partnerce, tak jsem jen pokrčila rameny. „Třeba jim to vydrží, a děti pak budou mít aspoň druhou tetu,“ řekla jsem si. Mýlila jsem se.
Už delší dobu slyším od dcery zvláštní zmínky o tom, jak „Karolína říkala, že…“ a „Karolína by to udělala tak…“ Čím dál častěji vykládá, jaké rady vymyslela na její vzhled, jídelníček nebo zájmy. Dcera se najednou cítí méněcenná, když nesplňuje Karolíniny představy o ideálním vzhledu. Při návštěvě táty získala dojem, že je prý moc „oplácaná“ a měla by si hlídat váhu. Od té doby se na talíř dívá s výčitkou a před zrcadlem stráví dvakrát tolik času. Jsem z toho zoufalá.
Se synem pro změnu Karolína zavedla trochu anarchii: „Ať si klidně zapne televizi i pozdě večer, ať si zahraje střílečky na tabletu, je to jen nevinná zábava.“ Výsledkem je, že mi teď doma syn dvě hodiny vyjednává večerní pohádku navíc. Má dobré srdce, ale věří, že se u táty mohl dívat bez omezení, tak proč by u mě mělo být něco jinak?
O tom všem jsem s Markem mluvila. Prosila jsem ho, ať si uvědomí, že jeho přítelkyně možná dětem slibuje zábavu, ale nevnímá hranice ani to, jak se dcera trápí. On jen pokrčil rameny a vynadal mi, že jsem proti Karolíně zaujatá. „Děti si ji oblíbily, tak nevidím problém,“ namítl. Ano, děti se jejím lákavým řečem snadno poddaly, jenže netuší, co jim to může přinést do budoucna.
Nechci v dětech vyvolávat odpor proti tátově přítelkyni, nechci rozdmýchávat hádky ani jim brát možnost se s ním vídat. Obávám se ale, kam to celé povede. Dcera je v citlivém věku, kdy stačí jediná poznámka o postavě, a dívka klidně skončí s poruchou příjmu potravy. Syn je zase malý, lákají ho počítačové hry a nespoutané večery. To, co Karolína vydává za skvělou volnost, mu může narušit režim i výsledky ve škole.
Zatím se snažím rozumně komunikovat a vysvětlit dětem svůj pohled. „Doma máme prostě jiná pravidla, potřebujete spát a jíst normálně, ne poslouchat nesmysly o dietách.“ Jenže dětské hlavičky se nechají snadno zmást. A já cítím stoupající bezmoc.
Nedávno jsem slyšela dceru, jak do telefonu švitoří s Karolínou a vykládá jí věci, které mi pak zapírá. Syn se těší, jak zase bude moct hrát nejnovější brutální hru, až přijede k tátovi. Mám pocit, že se ztrácím v tom, co je pro děti nejbezpečnější.
Soudní cestou jim přece nemůžu bránit v setkávání s tátou, to by jim možná ublížilo ještě víc. Jen se bojím, že tahle dívka jim v hlavě naseká zmatek a zkazí jim dětství. A Marek? Ten se tváří, že je vše v nejlepším pořádku, a na mě hledí jako na prudérní matku.
Nevím, jak situaci řešit, a cítím, že to takhle nechci nechat. Jen se bojím, že pokud proti Karolíně vystartuju, obrátí se to proti mně.
