Článek
Když jsem se rozváděla s prvním mužem, myslela jsem, že svět skončil. Zůstala jsem sama s malým Dominikem a jen minimální podporou od okolí. Můj bývalý si našel jinou, na výživné se moc neohlížel a já občas přespávala u své kamarádky, když mi nezbývalo na nájem malého bytu v Pardubicích.
„Musíš být silná,“ říkala mi kamarádka, která měla sama k rodinné idyle daleko. Nutila mě chodit mezi lidi, abych se nezapouzdřila v žalu. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem poznala Tomáše. Poprvé jsme se viděli na charitativním běhu, kam jsme s Dominikem šli náhodou. Tomáš tam byl mezi organizátory. Když mi donesl pití a dal se do řeči s mým synem, vypadalo to jako scéna z romantického filmu. Dominik se k němu hned měl, Tomáš se ptal na hračky, co má rád, a já cítila, jako by z mých ramen spadla část tíhy.
Krátce nato mě pozval na procházku podél Labe. „Nechci nic uspěchat, ale přijdeš mi úžasná,“ pronesl tenkrát. Bylo to skoro neuvěřitelné. Vzal mě i s mým synem, vyzvídal o něm všechno možné, a hlavně – nesoudil moji předchozí chybu s nevydařeným manželstvím. Časem jsme se k němu s Dominikem nastěhovali, pronajali náš maličký byt a já poprvé po letech cítila bezpečí, jaké jsem neznala.
Když Tomáš zmínil svatbu, měla jsem slzy v očích. „Dominika miluju, beru ho za vlastního,“ řekl mi. Byla jsem v šoku, nečekala jsem takový krok, ale zároveň mě ta představa dojímala. Ještě víc jsem se do Tomáše zamilovala, považovala jsem ho za zázrak, který nám seslalo samo nebe. Byl ochotný zajít k právníkovi, dořešit formality a vyřídit vše tak, aby se stal oficiálně Dominikovým otcem. Můj bývalý do toho nezasáhl, byl rád, že si nebude muset lámat hlavu s občasnými alimenty.
„Táto, můžeme si hrát na fotbal?“ slyšela jsem denně. Za okny šedivé sídliště, v obýváku smích a křik. Tomáš s Dominikem si rozuměli na první dobrou. Se zálibou kluka učil jezdit na kole, chodili do lanového parku. Byla jsem hrdá a nadšená. Jenže pak se nám narodilo další dítě. A s ním se rovnocenná náklonnost vytratila.
Dnes je Dominikovi deset let, Filipovi jsou čtyři. Od prvních měsíců se Tomáš k našemu mladšímu synovi upínal s mimořádným zaujetím. Spával v jeho pokojíčku, byl u každého očkování a péči o Filipa bral skoro jako profesi. Jenže Dominik tím pádem ztrácel jeho pozornost. „Musíš počkat, jsi starší,“ slyšel na každém kroku. Když oba kluci něco provedli, vinil Tomáš hlavně toho staršího, přitom Filip bývá tím iniciátorem lumpáren. Jednou jsem slyšela, jak Tomáš vyčítá Dominikovi, že „má dávat pozor na malého, aby se mu nic nestalo.“ Přitom je to pořád dítě, které samo potřebuje vedení.
Když jsem mu řekla, že se mi nelíbí jeho nadržování Filipovi, mávl rukou. „To se ti zdá, starší prostě víc zvládne,“ reagoval s ledovým klidem. Dominik si toho všímal a semklo ho to do sebe. Někdy pláče, že ho táta asi nemá doopravdy rád. A já? Já mám slzy na krajíčku, protože vím, jak moc to bolí sledovat, jak adoptovaný syn ve stínu mladšího tiše trpí.
Máma, která mi pomáhala dřív, už není mezi námi, nemám s kým to celé probírat. Občas prohodím něco s kamarádkou, ale ta jen „hlavně si to s Tomášem vyříkejte.“ Když se o tom chci bavit, tvrdí, že mám paranoiu. „Víš, kolik starší děti musejí obětovat pro ty mladší? A navíc, Filip je takový drobek, Dominik je holt už větší kluk.“
Jenže manželovy poznámky typu „nejdřív Filip, pak se uvidí, co Dominik“ slyším denně. A cítím, že tohle není rovnováha. Stále častěji mě napadá, jestli byla adopce správná cesta a zda můžu něco udělat, než si Dominik o svém tátovi navždy udělá špatný obrázek.
Mám strach, aby starší syn jednou neměl pocit, že je jen druhořadý – navzdory všem slibům o lásce a rodině.
