Článek
Po dvou letech smutku a samoty jsem se rozhodla. Že nebudu jen čekat. Že ty sny uskutečním. I za něj. Ten nejbarevnější špendlík byl zapíchnutý v jihovýchodní Asii. Chrámy v Angkoru, plovoucí trhy v Thajsku, vůně neznámého koření.
S malou dušičkou a velkým odhodláním jsem vešla do moderní cestovní kanceláře. Všude byly plakáty mladých, opálených lidí, co skáčou do moře. Připadala jsem si tam nepatřičně. Posadila jsem se k mladé, efektivní slečně a začala jí vyprávět o svém snu. O cestě s batohem, o poznávání, o dobrodružství.
Slečna se na mě dívala s profesionálním, ale lehce soucitným úsměvem. Viděla jsem v jejích očích, jak si mě skenuje a zařazuje. Šedesát let, vdova, sama.
„Rozumím,“ řekla a její hlas byl plný shovívavosti. „Ale Asie je pro individuální cestování náročná. Máme tady ale krásný, bezpečný zájezd pro seniory po Toskánsku. Vše je zařízené, s delegátem, nemusíte se o nic starat.“
To slovo. „Senior“. A to druhé. „Bezpečný“. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Podívala jsem se na ten katalog. Organizované výlety, společné večeře, program od devíti do pěti. Všechno bezpečné, pohodlné, předvídatelné. Přesný opak toho, po čem jsem toužila.
Ta slečna neviděla mě. Viděla jen škatulku. Starší žena, vdova. Křehká bytost, kterou je třeba chránit a o kterou je třeba se postarat. Stejně jako moje děti. Neustálé telefony, jestli jsem si vzala léky, jestli mám všechno, co potřebuju. Všichni to mysleli dobře.
Vybavil se mi Pavel. Jak by se téhle nabídce smál. Jak by mě chytil za ruku a řekl: „Tak na tohle zapomeneme, Maruško, a zařídíme si to po svém.“ A v tu chvíli jsem věděla, že se musím rozhodnout. Buď přijmu tu roli křehké seniorky, kterou mi svět nabízí, a zbytek života strávím na organizovaných zájezdech a v bezpečí svého bytu. Nebo se jim vzepřu. A půjdu si za tím svým snem. Sama.
Zavřela jsem ten lesklý katalog a posunula ho zpátky přes stůl k té mladé slečně. Podívala jsem se jí přímo do očí.
„Děkuji za nabídku,“ řekla jsem a můj hlas byl klidný a pevný. „Ale to není to, co hledám.“
Slečna vypadala zaskočeně. „Ale to je velmi oblíbený zájezd, paní. Je to pohodlné a…“
„Já vím,“ přerušila jsem ji jemně. „Ale já nechci pohodlí. Chci dobrodružství.“ Postavila jsem se. Cítila jsem, jak se mi narovnávají záda. „Víte, můj muž a já jsme celý život snili o tom, že budeme cestovat s batohem na zádech. A to, že tady teď sedím sama, neznamená, že se toho snu vzdám.
V jejích očích byl údiv. Možná poprvé v ten den neviděla jen starou paní. Viděla člověka s plánem.
Odešla jsem z cestovní kanceláře a venku na ulici jsem se zhluboka nadechla.Ten večer jsem si doma sedla k počítači. Ruce se mi trochu třásly, ale srdce mi bušilo radostí. Otevřela jsem stránky letecké společnosti a do kolonky „destinace“ jsem napsala: Bangkok. Pak jsem klikla na tlačítko „koupit“.
